Kouzlo vodní cesty
Je to dlouhé přemlouvání,
než se rozlámaný člověk ze stanu vyhrabe
a do rozbolené hlavy ho začne pálit polední slunce,
Je to dlouhé přemlouvání,
nejradši by se vrátil do stínu stanu,
ale venku ho přece čeká další nezapomenutelný den.
Když pak nasedá do lodi
a plácá do vody prkýnkem zva..
vlastně pádluje.
A svět je takový jiný, lepší,
ale jen do chvíle kdy přijde kamenitá peřej.
To pak proletí vzduchem kurev
a vodák je na vrcholu blaha.
Anebo loď uvízne v oleji,
kurvy se ještě rozmnoží,
nálada poklesne,
teplota stoupne,
vodák si lehne,
a voda,
stojí.
Nadrženou vodu ukončí až splávek
protahující hospoda,
ale i tak ho ještě od cíle dělí
povíce kilometrů
kroutící se i narovnané, tečící i netečící
zcela jiné cesty.
Člověk projde mnoho cest,
ale tato je jiná, má své kouzlo,
kouzlo, které láká lidi z blízka
i z jiných oblastí,
a na jejím konci stojí vychlazený korbel s bílou pěnou.
A věřte, nebo ne,
není to ten korbel, co vede člověka kupředu,
je to zvláštní atmosféra řeky,
i když už se stalo tradicí že orosený škopek k této cestě patří.
A pak s ním večer vede člověk dlouhé dialogy
v prostředí putyky zahalené v dýmu,
nebo u plápolajícího ohně,
spolu s vodáky známými i ostatními
za zvuku kytar,
hrajících písně známé i ty ostatní.
Ta vzpomínka utkví člověku v paměti
a myšlenka na ni
i myšlenka na příští setkání s řekou,
která čeká na jeho návrat,
jej provází na jeho ostatních cestách životem.