Povzdech podzimního úterka
Nevím, kam se z toho hrabu.
Dyť je to furt dokola,
to samé.
Hlavně nesmím ztrácet hlavu.
a hlavně nemít řeči plané.
Jinak je to celkem jedno,
kam pujdu a co se stane.
Můžu si však je tak říci,
že už je to všecko nudné
a jen tak vzít brokovnici
a začít kout plány,
že je ještě před demolicí
postřílime pány.
Vždyť oni jsou tak...
tak štedří, nevinní a svatí.
Ale co když náký týpek
s nimi slovo ztratí,
nebo, co hůř, něco splatí.
Jenom marast všedního dne
a vlastně nic v plánu
a berou to zodpovědně
ale to se stejně ztratí.
A zas marast všedního dne,
myšlenky mám nepřehledné,
zato jejich celkem známe.
Jejich soucit, ten jen klame
ty, co nevládli ani svému bytí
a s klidem tak mohou žíti
život, jehož si užívají
a žijí plnými doušky,
i když ne tak hlubokými.
Již nechci zabývat se jimi,
ani pány.
Jen snad dámy ještě mohly
by mě něčím zlákat.
Ale ne. Zas se pujdu flákat
do prostoty světa spadaného listí.