Začátek
Všechno to začalo tou římskou svíčkou, kterou jsme s tátou zapálili u babi na zahradě na Silvestra 1993. Ta kombinace oslňujících záblesků zářivých barev doprovázených výbuchem mi naprosto učarovala a stanovila, že mým jediným zájmem bude na
dalších 10 let ohňostroj. Tato posedlost vyústila v roce 2003 v přetrhání mých kořenů a odjezd do meky ohňostrojů, Japonska.
Tady jsem vyhledal mistra Akira Kagiju, jehož rodina se výrobě ohňostrojů věnovala od počátku. Přijal mě k sobě do učení a mě se konečně splnil můj sen. Je však na místě říct, že to nebylo na dlouho.
Konec
Posledním šťastným dnem v Japonsku pro mě bylo 22. září 2006. Sled událostí, které následovaly, si vybavuji pouze jako černobílý film, jehož úseky někdo úplně vystřihl nebo části filmové pásky polil louhem.
To ráno jsem šel s mistrem do centra Tokia na nákup speciálního střelného prachu pro naše vrcholné číslo sezóny – rozkvetlý lotos. Před obchodem, který byl zastrčený v jedné postranní uličce, nás ale překvapila pětice maskovaných mužů
s potetovanýma rukama a katanami. Během okamžiku zbylo z mého mistra torzo bez končetin a hlavy. Nikdy jsem se nedozvěděl proč.
Já jsem se stal hračkou mocné Jakuzy, vrahů mého mistra. Pod vlivem drog, které jsem byl donucen brát, a které nakonec celé to trápení učinily snazší, jsem byl pronajímán zámožným starým pánům, kterým jejich manželka v žádném případě
k sexuálnímu uspokojení nestačila. Později, když už bylo mé tělo pro náročné zákazníky příliš opotřebované, v kostýmu školačky jsem roznášel pití na perverzních večírcích pro bosse největších zaibatsu(jak by je nazval cizinec) v zemi.
Nevím jak dlouho tohle všechno trvalo, ale řízením osudu jsem se dostal z rukou Jakuzy do rukou světových obchodníku s lidmi a z jejich rukou jsem se dostal.... do Prahy. Tady se mi podařilo utéct jednomu obéznímu Němci, který
dostal zástavu při pokusu sundat mi ponožku.
Byl jsem zpátky ve své rodné zemi, ovšem bez jakýchkoliv dokladů a se silnou drogovou závislostí. Na jídlo a závislost jsem si vydělával hrou na ukradenou španělku. Což se ukázalo jako velice prozíravé řešení. Moje hra totiž zaujala jednu moc fajn
holku Kláru, která mě po nějakém čase z Prahy odvezla do Centra.
Centrum
I když by se mnou většina obyčejných lidí nesouhlasila, život v Centru pro drogově závislé nebyl tak špatný. A hlavně jsem tam poznal Jakuba.
Jedna ze vzácných fotek z té doby
Společná terapie - Jakub je ten kluk úplně nalevo, v téhle chvíli zrovna vysazoval metadonovou substituční léčbu, proto ten výraz
(klukovi vedle něj všichni říkali familiérně Ovečka)
S Jakubem jsem byl na pokoji a mimo to, že byl na mě moc fajn(i když se dá říct že obecně měl velký problém s většinou lidí vycházet), v noci když byly jeho abstinenční příznaky nejsilnější, dokázal řvát jako nikdo na světě. Občas jsem
se jeho trhané skřeky pokoušel doprovázet na kytaru, kterou mi dovolili mít u sebe.
Nic ale netrvá věčně, takže i náš pobyt v Centru skončil, potom, co Ovečka dovnitř propašoval 10 gramů cracku.
Shogun Tokugawa
Tak, a byl jsem zpět na ulici. Protože se Centrum nacházelo kousek za Plzní, tou ulicí byla Americká. A hlavně už jsem nebyl sám, byl se mnou Jakub a kytara.
Už jednou mě hudba vytáhla z bryndy a tak jsme spolu založili pouliční projekt Rat Carpet. Nějak jsme se zkoušeli protloukat, našimi diváky byli povětšinou kamarádi z hlavního nádraží jako zastydlý punker Sklípkan nebo cikánská mesiáška Jaroslava.
Vždy se s námi ale rozdělili o nějakej ten drobák nebo alespoň loka Poezie. Všechno bylo fajn, než si Jakuba všimli jeden satanista a emigrant z bývalého Sovětského svazu a vzali ho do své pochybné kapely. Obrazně řečeno se stali Krysařem pro
náš Rat Carpet.
Prozřetelnost ale řídila kroky Jardy Diviše, člověka s největším srdcem na světě(hned po matce Tereze). Našel mě zlomeného ve vchodu svého panelového domu, kde jsem se chtěl předávkovat ženskými antikoncepčními pilulkami(nic jiného jsem nesehnal).
Nejen že mi v tom zabránil, ale vzal mě k sobě domů, kde se o mě začal starat. Jardovou největší vášní byla vždycky hudba a jeho srdcovou kapelou, jak rád často připomínal, finská kapela Nightwish. Proto se rozhodl založit její revival a
pojmenoval ho bez přemýšlení Kitee(místo původu tohoto finského skvostu). A mně bylo nabídnuto stanout po jeho boku. Místo v kapele jsem sdílel ještě s dvanáctiletým bubeníkem Petrem a česko-slovenským Michaelem Jacksonem Pepou Teszlárem.
Později k nám přibil ještě mistr hry na basovou kytaru a autista Filip(jeho autismus byl však pouze předstíraný, jak jsme se později přesvědčili).
Moje karma mě však předurčovala k tomu znovu se setkat s Jakubem. Což se také stalo, poté, co opustil ten flašinetový soubor z Kollárovky a nahradil Pepu na postu zpěváka. A vznikla nová kapela, která už nehrála převzaté věci(až na
výjimky), a která si pro zpestření své pódiové prezentace nechala do svých nástrojů občas pouštět střídavý proud.
A proč Shogun Tokugawa? No přece kvůli němu to všechno začalo. Říkáte že to začalo tou římskou svící? Máte pravdu, ovšem ta římská svíce je pouze zástupný symbol, za kterým se skrývá mnohem víc. Byl to totiž shogun Iejasu Tokugawa, pro kterého byl na
počest jeho síly a moci, díky níž on a jeho rod sjednotili rozdrobené feudální Japonsko, vystřelen první ohňostroj na světě.
