SmH☆83

Info o fanouškovi

Byl jsem jak říkali lidi okolo - roztomilé děťátko, s dlouhýma, kudrnatýma, platinovýma vláskama, no a každý si mě pletl s holkou, což mě vždycky děsně ale děsně štvalo.
Jo, čas běžel a od filmů s Leem a J.C.Van Damem, které jsem hltal a miloval uběhl také nějaký čas, a když jsem každému tvrdil, že budu karatista, snažil jsem se tohle přání realizovat – chodil jsem do karate. Hvězdou KunFu jsem se sice opět nestal, zato jsem téměř dva roky doplňoval více méně do počtu fotbalové družstvo starších žáků SK Žebětín – zjistil jsem k tomu další „děsně zajímavej fakt“ , že nejlepší hráči a poradci jsou tátové na tribunách s kríglem piva v ruce: fandové do morku kosti, zuřivě bránící své potomky při faulech a špatných rozhodnutích sudího… v té době jsem si poměrně dost rozšířil slovník o docela hustý slova…

Protože jsem z veskrze hudební, umělecké rodiny – táta je profi trumpetista, mamča bývalá zpěvačka, ségra hrála několik let na klavír, babička zpívala na záchodě, strejda drnkal na kytaru, teta byla herečka, prateta primabalerina :o))…rozhodli rodiče, že bych se i já mohl hudebně vzdělávat. Nejdřív to bylo na zobcovou flétničku. Tak, k tomu bych asi řekl, že by ze mě krysař v žádném případě nebyl, pak tátův nástroj – trumpeta – děsná dřina a tak mě ani tento nástroj nijak zvlášť neoslovil. O nástroj zvaný bicí, jsem se začal zajímat když mi bylo téměř 13 let. To, jestli by mi to vůbec mohlo jít posoudil tátův kolega bicista a tympánista, který mě učil hrát na bicí a z not.

První kapela byla bigbeatová se zaměřením na Beatles – kluci byli spolužáci mé o dva roky starší sestry z gymplu - dvě kytary, baskytara, bicí a zpěv. Dřeli jsme, a zkoušeli, hráli na školních akcích a školních plesích. Já byl vždycky ten nejmladší, ale tentokrát mi bylo jasné, že tohleto mě bude bavit určitě. Po čase jsem si přečetl inzerát – kapela s mírně děsivým názvem HiV positive hledala bicistu, to mi bylo 15 a vlakem jsem vyrazil do neznáma. Štěpky… kapela měla vlastní skladby, podladěné nástroje, něco, co jsem zatím znal jen z poslechu, bylo to něco nového a možnost „dělat vály na fleku“ mě taky dost inspirovala. K tomu po čase přibyla další kapela – sympatická původní bigbeatová tvorba kapely Život je jinde, která měla dlouhou dobu spousty brněnských fandů a příznivců. Pochopitelně že pro různost názorů, a možná i ponorkové nemoci se z kapel odchází, ale znovu se do nich člověk vrací, tak jak se tak říká - že se pachatel vrací na místo činu, anebo taky, že jsem vstoupil několikrát do stejné řeky.:o)
Během několika odchodu z Hiv-Positiv jsem ještě zabrousil do kapelky jménem Grash která neměla dlouhé trvání a asi po roce a jednom demu jsme to zabalili.
Že jsem skalním fandou, a velkým obdivovatelem skupiny není určitě vůbec třeba zdůrazňovat...