Syčáci 40 let / Slawex

Erich Mühsam - anarchista, revolucionář a spisovatel

Erich Mühsam se narodil 6. dubna 1878 v Berlíně a od malička se snažil prosadit si v maloměšťácké lékárně v Lübecku, kde vyrůstal, svůj smysl pro svobodu a to i přes odpor svého otce, školy a konečně i společnosti. Díky tomuto také vyprovokoval nejednu rvačku či hrubé urážky své osoby. Ale narozdíl od mnoha lidí, kteří své názory po takovýchto zkušenostech zpravidla naprosto změní a své ponížení chápou jako normální jednání společnosti, ve které žijí, se Erich Mühsam svých názorů nevzdal, naopak bádal po modelu soužití lidí, který by mu vyhovoval a nakonec se seznámil s Anarchií.
Erich v roce 1896 zveřejnil své připomínky k projevu sociálně-demokratického ředitele gymnázia, na které chodil a byl z něj proto za „socialistické pletichy“ vyhozen. Školu dokončil v městě Parchim, poté se zaučoval coby pomocník v lékárně a v roce 1900 se přestěhoval coby spisovatel na volné noze do Berlína. Živil se jako redaktor různých novin, psal komentáře a vystupoval v kabaretech. V roce 1903 byl zveřejněn jeho první tištěný spis „Homosexualita. Příspěvek k dějinám mravů naší doby.“, polemika proti paragrafu 175, v květnu téhož roku jej policie označila za nebezpečného agitátora a nechala jej sledovat.
Život bohémy
U většiny z těch, jež se díky svému temperamentu a skeptické kritice sami vyčlenili z hlavního a uniformního proudu společnosti, se se stále větším odstupem zvětšuje odpor vůči poměrům, ze kterých vyšli. A tak se stane, že někteří z nich přejdou na stranu těch nejneúprosnějších nepřátel společnosti a veškeré své snažení obětují boji proti nepravostem v sociálním a individuálním životě, tedy centralizovanému státu. Proto se někdy může vyskytnout názor, že anarchisté jsou vlastně nejuvědomělejší součástí bohémy.
…koupali jsme se v tyrhénském moři a přitom pili mořskou vodu. Večer jsem slíbil kamarádům, že jim za každou cenu zařídím dobrý nocleh a večeři, jinak se před jejich zraky zabiji. Přátelé podmínku přijali a tak jsem se vypravil - ví Bůh, že bych tuto podmínku už jen kvůli její excentričnosti splnil.
Zaslechl jsem dva pány, jak se bavili německy. Oslovil jsem je a vysvětlil jim, že jsme byli okradeni (to jsme uvedli i na konzulátě) a tím pádem bez prostředků, jídla a střechy nad hlavou a poprosil je o pomoc. Doporučili mi obrátit se na hostinského německého původu u přístavu a jemu jsem se tedy snažil vysvětlit, že je povinností každé lidské bytosti dát nám slušně najíst a nabídnout nám postel - udělal to pouze za podmínky, že další den zaplatíme. A tak jsme šli příští den opět na konzulát, vysvětlovali, jaká je to ostuda pro naši vlast, když musí dva vzdělaní Němci v cizině šidit nebo trpět hlady. Mělo to ten následek, že si s námi přál pohovořit sám hlavní konzul. Udělil nám několik mravních poučení, v mé nepřítomnosti přede mnou varoval mého kamaráda a ptal se ho, zda jsem mu ty peníze neukradl a potom poslal svého zaměstnance s penězi do obou hotelů a hostince, nechal proplatit naše věci a každému z nás dal pět lir (1904).
V roce 1904 se šestadvacetiletý Erich vypravil na skoro pětiletou cestu po Evropě, mimo jiné se zastavil v Curychu, Ženevě a Vídni, v Paříži nesčetněkrát přednášel před dělnickými shromážděními, vyhledával staré komunardy a mladé revolucionáře, v roce 1905 navštívil Fritzem Brupbacherem založenou Antimilitaristickou ligu. V roce 1909 se přestěhoval do Mnichova. S Gustavem Landauerem založil skupiny Anarchista, Čin a Vagabund.

Časopis Kain a mnichovští pracující
V říjnu 1909 je Erich Mühsam poprvé zatčen, o rok později je obvinění z tajného spolčování vyvráceno. To jej ovšem připravilo o možnost výdělku, své články mohl nadále zveřejňovat jen v časopisech Socialista, Jeviště a Budoucnost. V roce 1911 založil svoji vlastní tiskovinu Kain - časopis pro lidskost.
Německo má nejúspěšnější sociálně-demokratickou stranu - čtyři a čtvrt miliónu mezinárodních revolucionářů, které zastupuje stodeset zmocněnců. Německý voják je nejspolehlivější ze všech, do jeho duše ještě nepronikla žádná pochybovačná myšlenka. Pokud jednou nastane císařem vyzdvihovaná kritická situace, může se potom spolehnout na čtyři a čtvrt miliónu voličů sociální demokracie, které bude zastupovat sto deset poslanců (Kain, 1912).
Také během První světové války se Mühsam angažuje protiválečně, společně s Heinrichem Mannem, Frankem Wedekindem a jinými spisovateli kritizuje a diskutuje o politice imperialismu, naváže kontakt s Karlem Liebknechtem a Spartakovci a vydá leták „Veselá vdova“ vyzývající ke svržení režimu císaře Viléma. Příležitosti - jako byla například zbrojařská stávka v roce 1918 - potvrzují jeho oblíbenost mezi mnichovskými pracujícími, kteří jej žádali např. o projev během stávky v koncernu Krupp. Od dubna do října 1918 je Erich Mühsam internován v Traunsteinu a to kvůli odepření své pracovní povinnosti vůči vlasti.
Listopadová revoluce
7. listopadu zcizil Kurt Eisner (Nezávislá sociálně-demokratická strana Německa -USPD) text projevu, který navrhla Sociálně-demokratická strana Německa (SPD) a který byl povolen královskou vládou Bavorska, jež jej chápala jako jistý ústupek. Eisner zaútočil s demonstranty na kasárna a dobyl je. Poté se události přesunuly do Mnichova a Mühsam ve stejný den vyhlásil revoluci.
Až do 21. února 1919, kdy byl zavražděn, se Eisner, jež byl dělnickými a vojenskými radami zvolen ministerským předsedou, nemohl rozhodnout pro systém rad nebo naopak pro parlament. Jednání mezi radami, socialistickými stranami a zemským sněmem vedlo v březnu ke vzniku hoffmanovské vlády, která začátkem dubna zveřejnila svůj tolerantní postoj k první republice rad, o které si (mylně) myslela, že rady jsou neschopné vlády a je lehké je časem zlikvidovat.
Vztah Eisnera a Mühsama byl velice komplikovaný. Jednou se Mühsam domohl Eisnerovy pozornosti tím, že mu oknem vlezl do domu a Eisner jej na to nechal 10. ledna zatknout, krátce poté ho však musel na nátlak lidu propustit.
Mühsam převzal v revoluční radě odbor pro ruské a maďarské záležitosti, zasadil se o návrat válečných zajatců, udržoval kontakt s jinými levicovými proudy a mj. vystupoval jako mluvčí Komunistické strany Německa (která se na tvorbě první republiky rad nepodílela). Zasazoval se o realizaci ideje rad, která byla pilířem jeho představ komunistického anarchismu, 28. února marně požadoval na setkání rad v Mnichově vyhlášení bavorské republiky rad po ruském vzoru a 7. dubna s o to větším nadšením proklamoval společně s Gustavem Landauerem první republiku rad na německém území.
Své revoluční zkušenosti zpracoval Erich Mühsam v dramatu „Jidáš“, zasazuje se o spolupráci mezi komunisty a anarchisty, v roce 1919 vstoupil dokonce nakrátko do Komunistické strany Německa (KPD). Po propuštění z vězení roku 1924 se angažoval v Rudé pomoci, Federace komunistických anarchistů Německa jej v roce 1925 vyloučí kvůli „neanarchistickému jednání“.

Výmarský časopis FANAL
V roce 1926 založil Mühsam časopis FANAL.
Ptali se mne, zda - stejně jako u svého předválečného časopisu - věnuji i v této tiskovině několik stran divadelní kritice. Já si ale myslím, že se ta představení, tragédie a grotesky, které bych dnes mohl nejvíce kritizovat, odehrávají v soudních síních. Jeviště se stává soudním dvorem.
Vydavatel musel čelit jednak kritice nepodařené Výmarské republiky, jednak stále vlivnějšímu fašismu. Fakt, že obě dvě skutečnosti spolu souvisí, považoval za veřejné tajemství.
Sociální demokraté budou smět pro otevřenou ekonomickou diktaturu pracovat tak dlouho, až dokončí finanční a daňovou reformu. Pak uvidí (...), zda je svrhne jimi vypiplaný fašismus nebo tisíckrát podvedený proletariát (FANAL, 1929)
V Mühsamových dílech začíná stále více převažovat stránka politická nad stránkou uměleckou. Jednou mu Frank Wedekind sdělil, že mu připadne, jakoby jel na dvou koních, z nichž každý klusá jiných směrem a brzy jej roztrhnou. Mühsam odpověděl, že pokud jednoho z koní pustí, ztratí rovnováhu a zlomí si vaz.
Dnes už se všechno změnilo. Válka, revoluce, vězení, těžké rány osudu, změna prostředí, ve kterém žiji, menší fyzická odolnost, stále větší sklon k pravidelnosti a založení vlastní domácnosti vzaly jízdě mého života ten cirkusový nádech. Pokud se nemýlím, sedím teď jistě v sedle, i když právě na tom koni, od kterého by mě Wedekind tak rád osvobodil, druhého, okřídleného, vedu vedle sebe a jezdím s ním jen o slavnostních příležitostech. Oba dva ale krmím stejným senem. (Apolitické vzpomínky, 1927-29)
Kromě dalších divadelních her vzniká v roce 1928 kus „ Rozum státu. Pomník pro Sacca a Vanzettiho.“ V naději, že to nejhorší lze ještě odvrátit, sepíše v listopadu 1932 dílko „Osvobození společnosti od státu. Co je komunistický anarchismus?“ Stále ještě doufá v proletářskou revoluci.
Jednoznačně se nám nabízí otázka, zda proletářská revoluce zavčas zastaví fašismus, který znamená novou světovou válku, nebo zda je nutné, aby byla několik let prolévána krev zotročeného lidu a aby bylo několik národů systematicky vyvražďováno smrtícím plynem a hladomorem, aby přesto konečně vypukla revoluce, která by zabránila dalším zločinům.

Kreszentla Elfinger - Zenzl
Zenzl Elfinger a Erich Mühsam se vzali v roce 1915. Zenzl pocházela ze selské rodiny.
Žádná žena nepatří muži, žádný muž nepatří ženě. Co spolu dělají v intimních chvílích dva dospělí lidé není nikdy záležitostí třetí osoby, ani manžela či manželky, ani souseda či soudruha, ani církve ani státu. (Osvobození společnosti od státu, 1932)
Nádherný manželský pár! Navenek byli tak odlišní, jak jen to bylo možné: z ní vyzařoval venkov a krajina, z něj bylo cítit velkoměsto a knihy. A přesto se k sobě hodili, byli málo běžným příkladem přátelství. Ona opouštěla svou kuchyni stejně nerada, jako on svoji pracovnu. Její jídla byla stejně inspirující jako jeho podněty. Její duch byl stejně revoluční jako jeho. Z kuchyně jsme slýchávali její poznámky, kterými nám přispívala do diskuse jako jasnými jiskrami... (Martin Andersen Nexö).
Milá Zenzl! Bohužel ti musím sdělit, že mám čtyřtýdenní zákaz návštěv a dopisování. Zůstaň zdravá, líbá tě tvůj Erich (Koncentrační tábor Oranienburg, 1934).

Konec
Mühsam a Hitler byli staří známí z dob, kdy se ještě mnichovská bohéma scházela v kavárně „Stephanie“. Ironičtí intelektuálové, se kterými si Hitler netroufal sednout k jednomu stolu, se stali prvními obětmi jeho čistek. Erich Mühsam si již sbalil kufry, ale zdržel se o jednu noc déle. 28. února je zatčen a deportován do vězení v Lehrter Strasse, koncentračního tábora Sonnenburg, vězení Plötzensee, koncentračních táborů Brandenburg a Oranienburg.
9. června 1934 si Mühsama k sobě zavolal důstojník SS Ehrat a zeptal se jej, jak dlouho ještě hodlá chodit po tomto světě a pokud se sám neoběsí, že mu bude muset být pomoženo. Poté, co se Mühsam vrátil, vyprávěl to svým spoluvězňům a upozornil je na to, že až jim někde sdělí, že spáchal sebevraždu, budou lhát. Tu radost jim nechtěl udělat. Chtěl bojovat až do konce.
Věděl, co ho čeká, byl na to připravený a zcela klidně mezi nás rozdělil to poslední, co měl. Příští ráno jsme jej našli oběšeného na latríně. Zabily jej nacistické bestie (Adolf Kolata).
Z časopisu Direkte Aktion

Abychom podtrhli heslo ´Ani bůh, ani pán´, dovolili jsme si takový malý výplod z naší zahrádky...:) Věnováno Tomorrow´s Hell.

Zas dostávám špatnou zprávu o světě a o Bohu, piju dnešní ranní kávu a vysrat se nemohu.

Na biskupství o tobě nepanuje nejlepší mínění.

Bez počestnosti vší - prý býváte ovínění! To je škandál, velebnosti, mladý nemaj kouska ctnosti! U Petrových kamenů, jak rozdojit stračenu, když má prázdnou vemenu? Tucet otčenášů, ámenů, ten to jistě spraví, podle mnohých pramenů kradly pro svý krávy kacířský bestie hostie ze svatý zakristie! Napíchnout jim znamínko a zatočit s nima. Maria panno, maminko, hadopa se k ní má? K modlitbičce pokorný v týhle dnešní době, ať ten kacíř odporný shnije, bože, v hrobě. A já se ptám: Tož toto? Ó ty svatá prostoto, mrdni ještě poleno na hranici v Kostnici, bohabojná toť ženo, ať staneš se světicí.

Pokání čiň, buzno, je mi z tebe nuzno! Dopouštíš se mega hříchu, ó ty mrzký řiťopichu. My jsme církev rozmarná, máme na to právo, z fary málem taverna, budeš dojit, krávo?! Řekni tomu pablbovi, do piče, už, milosti, přece něco o Bohovi, ať mu ztuhnou kosti! Nastav biskup, teplouši, ďábel tě zas pokouší, nuž vypráším tě morouší...! Odpustky a desátky ihned vysol, kajícníku, zatřesem vám s prasátky, plnými všech desetníků; až se jednou podaří, mrskneme vás k oltáři: Nevěřící pigs, polibte krucifix! Já ti kurva vykořením všechen ten tvůj hnus, uhni se svým ztopořením, vzývej katechismus!!! Kdo do řiti jebe sa, rouhá se a nebesa jemu nikdy neodpustí, že do řiti sémě pustí! Takovéto homoklády nemají ni žádné klady, v sutaně mi prcek visí: Táhněte, vy homokrysy! Říkám to už po páté, jen dosvědčte, opate, že prdele chlupaté provozují svinstvo, když páchají smilstvo.

Můžete mi někdo říci, kdo posral tu zpovědnici?! Organista strhaný zas mi kurví varhany! já to, tuším, zruším - celý svatostánek, dejte klid mým uším, a taky klidný spánek! Buď uvěřte v Boha, nebo vemte roha. Do kasy nepřidáš?! No tak vem tě Jidáš! Himmel Herr Gott, všichni svatí, tak ten kokot nezaplatí?! Co dupeš po Betlémě?! Ty pudeš a po tlamě kadidlem ju schytáš, když ve hříchu lítáš! Spráskal bych tě růžencem - co s takovým bezvěrcem? Však, ty svině, zakrátko zhroutíš se na klekátko. Tvé rouhání není fér, vem tě čert a lucifer! Svině jedna bez víry, pohleď na ty papíry! Nepoznáváš písmo?! Víš co ty mi bys moh? - vytřít biskup obličejem, netykáš si s obyčejem zvaným prostě víra? V tvé duši je díra! Zaplať, vole, vypadni, a táhni mi z očí, co s takovým debilem můžeme si počít? Hajzle, přestaň močit mi do vody svěcené, mám s tebou zatočit?! - "Né, velebný pane..."

No proto, ty prase, mně už zase zdá se, že nějaké tele chčije mi v kostele! Jste jen stádo onanů - vidíš ji, ty onane? S jezulátkem Madonu - jsi onan a ona ne. Vem si z toho poučení - darmo sémě teklo? Nedostaneš rozhřešení, ale rovnou peklo! Kacíř má být zatýkán, neserte ten Vatikán! Bukvo, zastrč švonec, potrestá tě stolec, pro mě už jsi skončil, pomažeš před koncil; bezbožníci vymazaní, aň poslední pomazání nepřísluší vám, kde mám zas ten krám?! Kdo mi schoval žalmy a místo nich dal mi fotky jedny hanbatý plný samý nahoty?! Ministranti, parchanti, to si vypijete, církve ignoranti, jednou prohlédnete. Vidíš tamty na kúru? To sou svatí andělé! Tak mi vysol po búru a táhni do prdele! Kulový ty víš, o tom, co je kříž. Vidíš tamtu skrýš? Ihned do ní padej, tam mi vypovíš pěkně všecko, mladej, o celym tom tvym hříšně svinskym životě, stejně všecko vim o vás, hříšný holotě: Nevoní vám kostel, ó můj svatý bože, zato vaše postel: Plná cizolože. Na zábavě tanci oddal se tenhleten hňup, ať si přečte kancionál a pustí ňákej chlup! Vymeť ďábla z vás, svatá boží metlo, uliju si kvas, spatřím věčné světlo... Kde sou zase všichni?!  - Ne v kostele, sou doma! Do znamínka píchni: Kurva, piča, Sodoma!!!

Vidět lze i z letadla, že vás neřest přepadla! Nemusím mít éro, ty nevěřící péro, zases´ byl jak motyka, ví to celá putyka, taky jsem tam seděl a nevěřícně hleděl, co že vlastně do hajzlu, vyvádíš v tom pajzlu?! Hostii mi šlohni, a pak žblkni v ohni. Kolikrát ti říkat mám, že ten Bible výklad nadarmo nevykládám, má ti jít za příklad a zcestí tvý zviklat. Jen mi, vole, zkus vzpomnět méno Hus! Hříchem cítit tvá pýcha, když připíjíš z kalicha. Na jakou ses, svině, dala nevěřícnou cestu? Kozla sis to osedlala, neunikneš trestu. Zasa ožere sa chasa, dá sa šeckým cez lofasa, komplet já vás znám, co nevoní vám chrám. Vědomostí kýble nabídne ti stěží jiná věc než Bible, co na oltáři leží. Již rozumíš, kriple? O to tady běží, hovado ty šiblé, odbíjení věží ode dneška vyslyš a víře se přibliž!

Natrhne ti svetr u nebeské brány jednou svatý Petr, pro Kristovy rány, krátí se ti metr, zanechal jsi stolici v mé kostelní lavici! Fotíš svatou trojici? Tohle je Duch svatý - naval prkenici a vysol víc vaty! Víš, kdo to je Hospodin? Odpověz mi, sráči! Žádný džin či Aladdin - piče, co z lampy skáčí! Jen co spustí sbor, posere tě chór... pak sešle na tě mor shůry ten náš Pán, vytahujte búry, je značně nasrán! Kdy naposled, mrcho, zašla jsi na krchov? dát věnce zesnulým... - Nač kadidlem hulím?! To snad nemá obdoby, tady tyhle dotazy, radši zajdi na hroby a dej kvítí do vázy! Tohle je bez šance, noste aspoň věnce, dobytkové - zmrdi, těm co v hlíně prdí! Rozfajrujte svíčky, sou tady Dušičky, zafňukejte plačky, zachrastěte váčky, ať cinkají kačky. Už to, lůzo, chápeš? Má tě v hrsti papež. Inkvizici zrušit? To byl blbý nápad, dyť dalo se tušit, kdo se začne sápat do duše tvé - to mě trápí - ďábel, vole, zaťal drápy!

Nebylo by vedlejší - čistě moje rada - už ve světě vezdejším těm, co nechtěj strádat, dát pořádný kapky, ať se v pekle škvaří, nadávat do šlapky Magdaléně Máří?! To si jenom zkuste, duše bohapusté; nemůžu ti zaručit, svině jedna kacířská, že nebude tě mučit a pořádně neztříská jako Torkemada tebe naše rada! Zprzněná toť kněžko, odpustit lze těžko tobě hříšné hekání... pozdě již na pokání... 

O tom co se vskutku stalo, že se prase otelilo, nevíš vůbec nic, tak z kostela zmiz!

Dnes si anarchisté kladou otázku budoucnosti svého hnutí. K čemu směřují? A v jaké formě, aby odpověděli na očekávání dnešní a zítřejší společnosti? Diskuse je otevřená a složitá.

"Les otazníků"

Anarchista, dobrodruh a spisovatel Louis Mercier Vega (1914 - 1977) tvrdí ve svém díle L´Increvable Anarchisme (Nezničitelný anarchismus): "Anarchistický aktivista se musí naučit žít a jednat uprostřed lesa otazníků, doktrinářské propagandy a skutečných situací, vyžadujících neustálé podrobování diskuzi."  Ostatně, když tento přesvědčený aktivista založil v roce 1974 mezinárodní časopis anarchistických bádání, navrhl ho nazvat Interrogation (Otázka). Pro vyjádření toho, že hnutí je zvyklé tázat se na vlastní budoucnost.

Jedna jistota: anarchismus není mrtvý! Má tedy budoucnost.

Nejen, že jsou zde stále anarchistické organizace, ale navíc mnoho dnešních hnutí, kladoucích si požadavky, charakterizuje anarchistický duch. Praktiky anarchismu, jeho plány, jeho filosofie, jeho způsob jednání a dokonce i někteří jeho myslitelé (Bakunin, Durruti) vyvolávají stále nový zájem. Anarchismus nebyl poskvrněn pádem sovětského bloku a krachem komunismu ve východních zemích. Navíc stále a napořád zůstává jediným politickým přístupem zpochybňujícím všemocný stát. To, že se líbí jistě významnějšímu počtu osob, než si lidé představují (tím si jsou alespoň anarchisté jistí), je proto, že odpovídá také touhám po vzpouře, po podvracení, po okrajovém postavení, vlastním některým generacím (či některým povahám). Aktivisté se nicméně znepokojují tím, čemu někteří říkají "anarchizace" společnosti. Nedává snad tento sklon přednost výhradně individualistickým postojům - "Já jsem anarchista svým způsobem a ve svém koutku" - na úkor obecného zájmu a tedy skutečného projektu anarchistické společnosti? Spokojit se inspirováním protestních hnutí by bylo podle některých doznáním neschopnosti či uznáním neúspěchu.

Ale co se má dělat?

Mimo spíše uklidňující zjištění o jeho životaschopnosti se přece jen naskýtají významné základní otázky o jeho schopnosti odpovídat očekáváním a nárokům moderního světa. Nespočívá anarchismus příliš na teoriích dávného data, kterým hrozí, že budou brány za obyčejné teorie? Nepotřebuje čerstvý vítr, nové teoretiky, kteří by upravili anarchistický politický projekt a přitom zůstali věrni svému způsobu jednání? Také se skýtají otázky akce. Jsou povstalecká hesla stále federativní? Jak se má zasahovat na poli politiky a v rámci sociálních bojů? Je hnutí schopné přinést nové sociální a politické prvky? Má prostředky, aby se chopilo příležitosti, s přihlédnutím k tomu, že za poslední léta se jistý prostor osvobodil od logiky čistě liberální i od logiky marxismu? Nemusí anarchismus potvrdit svou pozici, způsob vyjadřování i směr tvořivosti, jež by mu byl vlastní? Cesta je otevřená.

(Otázka budoucnosti anarchismu byla předmětem mezinárodního sympozia v Toulouse v říjnu 1999. Příspěvky mnoha řečníků jsou dokonce shromážděny v díle nazvaném Má anarchismus budoucnost? , které vydal Atelier de création libertaire.)

Claude Faber: Anarchismus: Příběh revolty