JAKÁ JE BUDOUCNOST ANARCHISMU?
Dnes si anarchisté kladou otázku budoucnosti svého hnutí. K čemu směřují? A v jaké formě, aby odpověděli na očekávání dnešní a zítřejší společnosti? Diskuse je otevřená a složitá.
"Les otazníků"
Anarchista, dobrodruh a spisovatel Louis Mercier Vega (1914 - 1977) tvrdí ve svém díle L´Increvable Anarchisme (Nezničitelný anarchismus): "Anarchistický aktivista se musí naučit žít a jednat uprostřed lesa otazníků, doktrinářské propagandy a skutečných situací, vyžadujících neustálé podrobování diskuzi." Ostatně, když tento přesvědčený aktivista založil v roce 1974 mezinárodní časopis anarchistických bádání, navrhl ho nazvat Interrogation (Otázka). Pro vyjádření toho, že hnutí je zvyklé tázat se na vlastní budoucnost.
Jedna jistota: anarchismus není mrtvý! Má tedy budoucnost.
Nejen, že jsou zde stále anarchistické organizace, ale navíc mnoho dnešních hnutí, kladoucích si požadavky, charakterizuje anarchistický duch. Praktiky anarchismu, jeho plány, jeho filosofie, jeho způsob jednání a dokonce i někteří jeho myslitelé (Bakunin, Durruti) vyvolávají stále nový zájem. Anarchismus nebyl poskvrněn pádem sovětského bloku a krachem komunismu ve východních zemích. Navíc stále a napořád zůstává jediným politickým přístupem zpochybňujícím všemocný stát. To, že se líbí jistě významnějšímu počtu osob, než si lidé představují (tím si jsou alespoň anarchisté jistí), je proto, že odpovídá také touhám po vzpouře, po podvracení, po okrajovém postavení, vlastním některým generacím (či některým povahám). Aktivisté se nicméně znepokojují tím, čemu někteří říkají "anarchizace" společnosti. Nedává snad tento sklon přednost výhradně individualistickým postojům - "Já jsem anarchista svým způsobem a ve svém koutku" - na úkor obecného zájmu a tedy skutečného projektu anarchistické společnosti? Spokojit se inspirováním protestních hnutí by bylo podle některých doznáním neschopnosti či uznáním neúspěchu.
Ale co se má dělat?
Mimo spíše uklidňující zjištění o jeho životaschopnosti se přece jen naskýtají významné základní otázky o jeho schopnosti odpovídat očekáváním a nárokům moderního světa. Nespočívá anarchismus příliš na teoriích dávného data, kterým hrozí, že budou brány za obyčejné teorie? Nepotřebuje čerstvý vítr, nové teoretiky, kteří by upravili anarchistický politický projekt a přitom zůstali věrni svému způsobu jednání? Také se skýtají otázky akce. Jsou povstalecká hesla stále federativní? Jak se má zasahovat na poli politiky a v rámci sociálních bojů? Je hnutí schopné přinést nové sociální a politické prvky? Má prostředky, aby se chopilo příležitosti, s přihlédnutím k tomu, že za poslední léta se jistý prostor osvobodil od logiky čistě liberální i od logiky marxismu? Nemusí anarchismus potvrdit svou pozici, způsob vyjadřování i směr tvořivosti, jež by mu byl vlastní? Cesta je otevřená.
(Otázka budoucnosti anarchismu byla předmětem mezinárodního sympozia v Toulouse v říjnu 1999. Příspěvky mnoha řečníků jsou dokonce shromážděny v díle nazvaném Má anarchismus budoucnost? , které vydal Atelier de création libertaire.)
Claude Faber: Anarchismus: Příběh revolty