Tomic

Příjemnej pondělní večer se nes ve znamení laškování s obsluhou nahoře bez. Přidrzlá mladá slečna zanedbávala štamgasty ve výčepu a celkem ochotně se zdržovala s náma v salónku.*) Se zájmem sme vyslechli pár historek ze zákulisí topless obsluhy.
"Jó, to my sme muzikanti," udržoval konverzaci Schebique. "Máte ráda muziku?"
"Nóóó, já mam ráda Eminema. To je můj kluk!"
Pokejvali sme hlavama a usrkli pivko. Bylo jasný, že tematickej okruh "hudba" je slepá ulička.
V tu chvíli Šáša na okamžik procit z letargie. "Ty pivka sou strašný podmíráky!"
"Já jenom nosim!" nedala se slečna.
"A vodkud vůbec ste?" nevzdával to Dejw.
"Z Klánovic. To je pěkná prdel... Znáte to tam?"
Vycejtil sem šanci zapojit se do debaty a nenuceně sem nadhodil: "No jasně. Tam mam kámoše. Znáte Pepu Vorla?"
Slečna poprvý za večer znejistěla. "Pepu Vorla? Myslíte Vorlovi vod nádraží?
"No jasně. Pepa je můj spolužák ze střední."
Slečna se začala kroutit. "Ty jo, ale neřikejte mu to... Jako, že tady pracuju. Voni sou ty Vorlovi takový slušný..."
Šáša poprvý za večer se zájmem pozved obočí. Schebique se pobaveně pochechtával. Slečna se zamyslela.
"Ale dyk vy vlastně stejně nevíte jak se menuju," vykřikla najednou vítězoslavně."
"To je fakt," připustil sem.
"No vidíte," zapojil se znovu do debaty Schebique. "Dáte si s náma panáka?" pokračoval lstivě.
"No proč ne". Uklidněná a znovu sebejistá slečna vyběhka ze salónku a během chvilky se vrátila s tácem plným panáků.
Rozebrali sme si malý skleničky.
Schebique hbitě vstal, přitočil se ke slečně a nahodil oční kontakt. "Tak čau, já sem Ondřej."
"Čau, Lucka... A doprdele!"
 

*) Malá prosklená verandička oddělená od výčepu krátkou chodbičkou a schůdky. Oproti výčepu tu bylo míň hluku, kouře a výherních automatů (jenom jeden hrací automat - simulátor sjezdovýho lyžování). Prostě takový malý útulný místo s pěknym výhledem na tramvaje vyrážející ze stanice Malovanka.

Podle posledních zjištění bylo tohle místo definitivně přeměněno v hernu:(

Je to těžká věc. Jak trefně popsat hospodu na Malovance (oficiálně Bistro Malovanka, Vaníčkova 243, Praha 10), když spojení "zahulená nálevna" sem si vyplácal minule a "obskurní nálevnu" si schovávám pro zvláštní příležitost? Ale je to vlastně jedno. Malovanka se stejně vymyká všem definicím a popisům (pravdivost legendy, že tahle hospoda vznikla přebudováním veřejnejch hajzlíků si mi nepodařilo oveřit, ale pokládám to za dost pravděpodobný).
Největší místnost Malovanky tvoří "výčep", tj. prostor, kde se zvuky z televize (především TV Nova) mísí s pípáním a cinkáním hracích automatů a hukotem hlasů pestrého osazenstva.  Zde se odehrává vše zásadní a v pozdních hodinách tu jen těžko najdete místo k sezení. Majitelé Malovanky tu mastí karty s obsluhou, pochybný existence prohrávaj útratu v automatech a každej ze štamgastů je připravenej podělit se o životní moudra.
Přímo proti dveřím pánskejch záchodků je instalována lesklá tyč pro erotický vystoupení, který svýho času bejvaly vyvrcholením pondělních večerů s obsluhou nahoře bez. Nezřídka se tak stávalo, že nic netušící nešťastník se po vykonání potřeby ocit přímo uprostřed produkce lepé děvy, kterou rozdováděný osazenstvo Malovanky mohutně povzbuzovalo a pár nejnadanějších jedinců obstarávalo rytmickej doprovod na stoly a popelníky.
Neméně důležitou (možná nejdůležitější) místností Malovanky je však legendama opředenej "salónek".
O tom však až příště...

Příště:
Bistro Malovanka, část druhá "salónek"
(vybraný pikantní historky)

Vzpomněl sem si na svůj textík o hospě Na Slamniku, a došlo mi, že je spousta dalších milejch a útulnejch pražskejch hospod, který by stáli za zmínku. Jako první mě napadla hospoda KLÁŠTER (roh ulic Ovenecká a Jirečkova, Praha 7).
Jedná o vymírající druh hospody typu "zahulená nálevna", takže zapomeňte na polední menu, ubrusy a nealko sortiment. Zato můžete čekat neopakovatelnou atmosféru (téměř neustále je plno), zajímavý osazenstvo (dělníci všech profesí, důchodci, invalidi, bezdomovci a "prostě divný lidi"), a předevšim VINIKAJÍCÍ PIVO KLÁŠTER.

Za pípou obvykle stojí postarší fousáč a v klídku točí jeden Klášter za druhým. Pivka pak roznáší maličká, zmatená slečna v červený mikině. Jakmile si oči přivyknou místnosti plný cigaretovýho kouře, lze si všimnout i zajímavý výzdoby stěn, která sestává především z fotek interiéru pivovaru Klášter. Přes okna, který popouštěj jen matný světlo, není vidět ruch ulice, což spolu s celkovou atmosférou hospy přispívá k příjemnýmu pocitu klidu a pohody; pohody místa kde plyne jinej čas a kde vám k pivku přinesou na tlustý plátky nakrájenou šunku a čerstvě nastrouhanym křenem.
Hospoda Klášter to je směsice skvělýho piva, drsnýho kouře cigaret značky Start a neopakovatelný atmosféry klasický levný nálevny. To všechno jen několik kroků od rušnýho Letenskýho náměstí. 

Příště:
Z pražských hospod 3: "Nonstop Malovanaka aneb proměny jedné legendy"