LU Muž, 43 let / Plzeň

Po některých událostech jsem na blogování zapomněl, ale je to koníček, ke kterému se pomalu vracím - nejen tady, ale i na svých stránkách www.ludekholy.cz

Je to už tři roky, co jsem moderoval první maturitní ples, a od té doby se z toho stal velký koníček. Muziku a hraní s kapelou mám pořád radši, ale obléct se do obleku, vzít si místo 150 kg aparátu jen tašku s deskami a vyrazit, má také něco do sebe. Takže pokud vás nebo někoho v okolí čeká maturitní ples, klidně mě kontaktujte a něco vymyslíme =)

Budu se těšit!

Už je to nějaký čas, co jsem naposledy bloggoval, a asi je zase čas to zkusit. Nedělo se toho totiž v poslední době málo. Z připravovaného natáčení kapely Pillow Fight sešlo - a nebojím se přiznat, že jsem to byl já, kdo zrušil nahrávání - hlavně z osobních důvodů. A i osobních důvodů se nám sešlo v kapele hodně.

Každý máme svou Achillovu patu. Někteří výš, někteří níže, ale disponujeme jí všichni. Co se ale přihodí, když je do tohoto měkkého místa v lidské anatomii zabodnut předmět? Nic krásného nás jistě nečeká. Pojďme se podívat, co se stalo, když byl Paridův šíp zabodnut do měkkého místa Pillow Fight. Nikdy jsem nechtěl tenhle blog psát, protože tohle patří dovnitř kapely, ne ven, ale ex-bassman z toho učinil veřejnou záležitost, a mě nezbývá, než se ve stejném duchu bránit.

Z nerozumu, či nevědomosti jsem před časem tady na bandzone podpořil názor, který říkal, že by se teď již bývalý basák PF mohl ve svém volném čase více pohybovat. Nevěděl jsem, že spouštím lavinu událostí, jež ale nemohly být jen mým dílem. Už delší dobu se naše komunikace v PF zhoršovala a výtky byly přijímány stále hůře - nehledě na to, jak dobře byly míněny. Situace vyvrcholila při nácviku nové písně Things are Getting Worse (musel jsem jí právě kvůli roztržce o aranži stáhnout), kdy mně, J i T bylo řečeno, že nemáme rytmické cítění v odpovědi na mou poznámku o pohybu. To, že my tři ostatní jsme se shodli, zůstalo stranou.

Byl to ovšem teprve začátek. Dalším hřebíčkem do rakve pak byla věta "hrajeme slušně, jen nás brzdí image" (autorem byl tentokrát Trewis). Všichni víme, že je image důležitá, ale nikdy bychom to nevedli do extrému - jako by např. byla čistka v kapele - nejspíš bych se stal její další obětí - já vím, kolik vážím a jak vypadám. A tu přišla Achillova pata, a také přísloví o potrefených husách. Maily, které pak začaly chodit z adresy s podpisem Venca, měly ke slušnosti daleko. Spílání do různých anatomických částí, přizdisráčů a podobně byly jen částí toho, co přišlo. Zprávy délky emailů o tom, jak jsem zabil jediného člena, který hrál srdcem, za pomoci sebestředného frajírka a prizdisráče (jména si doplňte dle libosti) a další emaily následovaly. Situace se stala neudržitelnou. Pokoušet se ale o smír jen přilévalo olej do ohně a způsobovalo další roztržky.

Finální rozhoz pak nastal na zkoušce, kde už jsme museli řešit vzniklou situaci. Považoval jsem ji již za neúnosnou. Válečná rada se sešla u mě už před zkouškou. Johny je obrovský optimista (A já ho za to obdivuji.) a do poslední chvíle se snažil o urovnání sporů a vyřešení - ale jeho pokusy později na zkoušce narážely na skálu. Opravdu si nemyslím, že po dvou letech společného hraní by si někdo mohl dovolit říkat  o svých spoluhráčích v kapele věci typu "je to sebestřednej frajírek, kterýmu bych nejradši rozkopal xicht", nebo "nedává kapele ani deset procent, co já". To se nedělá. Problém v kapele se řeší mluvením, ne řvaním na ostatní členy kapely, házením špíny a vulgaritou. Chtěli jsme, aby uznal, že přestřelil a chtěli jsme se domluvit, protože přes to všechno je Venca výborný basák a vždy byl platnou součástí Pillow Fight i našeho kolektivu. To jsme mu řekli a mysleli jsme to vážně. A ještě jednu věc jsme mu řekli: "TVÁ OBEZITA NÁM NEVADÍ, NEVADÍ ANI TOBĚ PŘI HRANÍ. NIKDY BYCHOM TĚ KVŮLI TOMU NEVYHAZOVALI Z KAPELY!" Johny i já jsme mu to řekli nahlas a do očí (pro mě to bylo podruhé - už předtím v mailu jsem to jasně napsal).

K domluvě bohužel nedošlo. A tak se dostáváme k tomu hlavnímu. Opravdu jsem Václavovi řekl, že je méně než já. Ale neřekl jsem mu to kvůli své namyšlenosti, na kterou bylo tisíckrát spíláno ze všech stran. Řekl jsem to, protože se snížil k házení špíny a vulgarismů na mé PŘÁTELE - kluky z kapely, se kterými sdílím svého největšího koníčka a svou největší radost - Pillow Fight. Nikdy bych nic takového neudělal. A když přijde čas opustit kapelu, udělám to s důstojností a hlavou vztyčenou. Nepotřebuji si dokazovat nic svými subjektivními vyjádřeními psanými v zápalu chvíle 10 minut po ukončení zkoušky, když odjíždějící zbytek se domlouvá, že z ohleduplnosti to uveřejní až následující den (a navíc bez detailů, které jsou záležitostí kapely). Ještě než jsme přijeli domů, pamflet už visel na stránkách.

Pillow Fight nenaplnili Václavovu představu o kapele jeho snů a rozpad jeho vysněného místečka byl provázen kopáním a kousáním. Je mi líto, že to muselo dojít tak daleko, aby se snažil proti nám obrátit naše fanoušky. A je opravdu zbabělé zneužít k tomu sekci „Novinky“ na kapelních stránkách, kam má on jediný administrátorský přístup. Blog na bandzone.cz by byl jistě vhodnější – vyjádření je osobní záležitost, nikoliv kapelní – kapely se týká pouze to, že jeden z členů kapelu opouští. Nikdo z nás ostatních nemá k administraci www.pillowfight.cz přístup, a tudíž ani možnost se bránit. A pokud by jeden z nás odcházel, stejnou možnost by neměl. V průběhu pátku pak ostatní členové PF přišli i o možnost reagovat na příspěvky v guestbooku – proč? Tak to se ptáte špatného polštáře…

Udělal jsem si dost nepřátel svým postojem, svými názory i chováním. Dost často se chovám povýšeně a ve většině charakteristik pronášených na mou adresu figuruje slovo "arogantní". Nehodlám tady s tím polemizovat (a ani asi jinde – vím, jaký jsem). Spousta skočí na vyjádření na našich stránkách jako na džbánek s živou vodou a užijí si příležitost mi v tom vymáchat čenich, když se to naskýtá. Nemůžu se divit - sám jsem si tím vinen. Ale čtěte mezi Vencovými řádky.

Za Vencův odchod můžou neshody v komunikaci a názorech na vedení a fungování kapely. Jen on sám ví, proč napsal, co napsal…

Koncerty jsou super věc, co? Jsou! Přijdou lidi, paří se, pije se, bavíme se všichni, ale co je kolem toho za organizaci moc lidí nevidí. Spousta telefonátů (třeba lidem, kteří mají telefon jen na ozdobu), psaní textovek, mailů a vůbec domlouvání všeho druhu. Někdy to dokonce vypadá i na poštovní holuby, kouřové signály a uzlíkové písmo kipu.

Co se všechno domlouvá? No třeba jak se dopravíme do místa určení (jako na velbloudu apod.) a co všechno máme přivézt. To není jen tak. Je třeba vše dobře naplánovat, aby např. se nesešly dvě sady bicích (v kolika klubech můžete uskladnit další bicí), nebo naopak žádné - prvnívarianta je přece jen lepší. Na co budou basáci hrát atd. Kytaristé jsou banda nevděčná a vozí apráty vždy a všude, protože chtějí mít prostě ten svůj zvuk (ať v dobrém, či špatném), takže těch se týkají spíš dopravní prostředky, než cokoliv jiného.

 Ale domlouvají se taky časy. A to je asi největší bolest toho všeho. S PF se vždycky snažíme být všude včas, dodržet časový rámec, jež nám někdo předložil a vůbec se snažíme vyjít všem vstříc. Ne vždycky se dá ale vyhovět všem - deset minut sem a tam se stane - každý to známe. Ale jak se zdá, většině kapel tohle nic neříká. Časy srazu na místě? Orientační! Plus hodina, hodina a půl není žádný problém. Pořádající kapela přece staví základ, tak ať si to nanosí. To, že se nestihne pořádné zvučení a začíná se pozdě - to není jejich problém. A máme tu první skluz. Zažil jsem i kapelu, jejíž zpěvák dorazil na koncert až ve chvíli, kdy měli začít hrát, jejich aparát nebyl postavený a na výzvu, aby se do toho pustili, jsem dostal vynadáno, že snad má hvězda právo si dát pivko a chvíli odpočinout. Jasně!

No a pak máme pořadí kapel a časy playlistů. Na plakátech se dočtete čas začátku např. v 19.30 - OK, be fashionably late, jak mi angličtináři říkáváme - zpozdíme začátek o 15 minut - nic se neděje. No ale máte tři kapely, hrajete v týdnu a první kapele se nechce hrát, tak si dá začátek ve 20.30. Paráda, co? Hodinu skluz, dlouhá přestavba a poslední kapela začíná po jedenácté hodině totálně vystresovaná. Není pořádně nazvučeno, protože lidé houfně mizí na poslední spoje, nebo už jsou unavení z výkonů předchozích kapel. Začne se tedy narychlo, aby těch zbývajících několik přeživších slyšelo aspoň něco, než taky vyrazí k Neumětelům a Radotínu. Když jste kapela číslo jedna a dvě - máte vysmáto. Kapela číslo tři je v ... A nikdo se nemůže divit, že budou jaksi naštvaní. Nebo ano?

Proč tedy dodržujeme naše dohody, jež jsme si domluvili? Protože jde o naší profesionální čest. Nesugerujeme si, že jsme Ilona Czáková, Karel Gott nebo Pavarotti. Když řekneme, že tam budeme v šest, snažíme se dorazit v šest. Máme začít hrát první v osm, když v klubu ještě téměř nikdo není? Slíbili jsme - začneme. Domluvených 40 minut? Tak zahrajeme 40 minut. Z jakého důvodu tohle není zvykem i u mnoha ostatních kapel, nevíme.

Existují ale kapely, se kterými se domlouvat je radost. Myslím např. Tribal Theory nebo kapelu Dátura - kterým ještě jednou děkuju za skvěle zorganizovanou akci U Šesti strun.