Jak šel zvuk...
Pro drtivou většinu muzikantů je samozřejmé, že jejich výkon je ovlivněn mnoha faktory. Všichni už jsme vyrostli z představ, že za málo peněz pořídíte hodně muziky. Marná slává, Váš Crate za 7 tisíc korun nikdy nebude hrát čistě a zřetelně jako Mesa toho maníka z té a té kapely. Proč? No třeba proto, že za ní dal 30 tisíc (pokud jí koupil použitou). Je to slyšet. Stejně tak u kytar. Některý kytarista se může utěšovat pohádkami o samospasitelných aktivních snímačích, které promění váš kus dřeva odříznutého po výrobě kuchyňské linky s hnusným výstupem v profesionální nástroj se skvělým sustainem. Bohužel tenhle scénář asi nenastane. Jediné, co dostanete, bude pořád kus nábytkového dřeva, jen se silnějším hnusným výstupem.
Na tyhle problémy je snadný recept. Jdeme do práce a na brigádu, šetříme a koupíme si o něco lepší aparát, jež nebude způsobovat miliony problémů a jeho zvuk se bude snadněji prosazovat i nahrávat. Jenže při živém hraní přichází do hry jiný faktor. Faktor tvořící na koncertě 50% výkonu. Je to zvukař a zvuk. Sebelepší kapela se sebelepším výkonem a jednotlivým zvukem zvučená naprostým lemplem, který by neslyšel ani blížící se parní válec hrozící mu přejet špičky od bot, je perfektní zárukou zmršeného koncertu.
Bohužel, řadový posluchač ne vždy rozezná, co je chyba kapely a co zvukaře. Jasný pískavý zvuk bývá jasný a jeho určení bývá i pro nezaujaté ucho snadné - a pocit "něco je špatně u zvukaře" přichází většinou okamžitě. Jenže co když je amáterství zvukaře ještě větší? Pískání (aneb zpětná vazba) nepřestává ani po třetí písničce. Nástroje nejsou vyvážené a na podiu není slyšet nic a nebo zběsilý industrial. Zdá se, že máme problém.
Problémy se zvukaři již nejsou tak časté, ale pokud se přihodí, stojí obvykle za to. Zvukař přichází pozdě a v době, kdy koncert měl dávno začít, se pouští do opravy osvětlení. Vzápětí vytvoří v klubu od zvukařského pultu atmosféru vítkovických hutí v nejhustším provozu a v takové chvíli se můžete fyzicky o zvuk opřít, neboť tvoří jednolitou stěnu. Nevěříte? Byl jsem u toho a byl jsem obětí. (Naštěstí nehrajeme tak tvrdou muziku, takže naši posluchači vydrželi bez protržených ušních bubínků a občšlo se to i bez krvácení z tělních otvorů. Bohužel vzápětí přišla na řadu tvrdší kapela a zvuk nás vyhnal na chodbu klubu.)
Dalším příkladem je zvukař-nováček. Zvučí v klubu po druhé, ale i tak přijde poměrně pozdě a ještě čtvrt hodiny před oznamovaným začátkem motá na podiu kabely. Pak začne zvučit bez jakéhokoliv ladu a skladu. I ke konci první kapely stále nemá jasno ve zvuku a dlouhotrvající zpětná vazba mu nedělá žádné starosti a stojí s rukama založenýma a sleduje své dílo zkázy. Tak nějak si představuji Piláta, jež si myje ruce nad Ježíšem. A že úloha kapel v tom večeru neměla daleko k mučednictví. Druhá kapela poukázala na to, že zvukař netuší, jak zvučit odposlechy, a ani neví, kam mu vlastně vedou. Pro posluchače je odposlech naprosto abstraktní záležitostí - asi jako bílé krvinky, či ombudsman toho či onoho kraje. Víme, že existují, ale nevnímáme je a nevyužíváme. Pro muzikanty (a zpěváky extra) je odposlech to nejdůležitější na celém koncertě. Vyvážený zvuk odposlechu dokáže proměnit akci z průšvihu na menší průšvih (za předpokladu, že zpěvák slyší, když SE slyší). Tenhle problém jsme si vyzkoušeli i my sami posléze, když jsme už tak zpožděný začátek našeho setu zdržovali pokusy o nazvučení odposlechů. Nejsem si jistý, ale abych ještě v půlce setu musel zvukaře žádat o úpravy hlasitostí, je dle mého názoru těžce neprofesionální. A věřte, nebylo to tím, že bychom se před začátkem nesnažili. Po druhé písničce totiž druhý odposlech začal vydávat nehorázný řev a po výzvě, aby byl ztlumen byly ztlumeny všechny odposlechy - Ach jo!
Jen malý výčet toho, co jsme s naší malou bandou už na svých cestách zažili, a že toho nebylo málo. Jestli některé kapely podceňují zvuk, myslím, že je čeká nepříjemné probuzení. Bohužel, na akcích, kde se střídá více kapel, je většinou obrovský tlak na kapely, aby vše šlo, jak má podle časového plánu a zvukové zkoušky, které trvají déle jsou pak kapele odečítány z jejich času na hraní, a tak se čas zvukovky neúměrně krátí - s dobrým zvukařem a slušnou kapelou to jde. Se zvukařem-lemplem to nejde a došel jsem k jedné pravdě: "Lepší zahrát o písničku míň s dobrým zvukem, než dvě písničky navíc, když nikdo nic neslyší." Pro posluchače je to otrava, když vám v klubu v průběhu přestavby ani nepustí muziku, ale to už je mimo naše pravomoci a nedá se s tím příliš dělat.
Rád bych tímto poděkoval klubům, kde je zvuk vždy čistý a profesionální, kde zvukaři ví, co dělají a přistupují ke svým povinnostem zodpovědně: Buena Vista Club, Music Club Anděl, Klub Jam a občas se zadaří i v divadle Pod Lampou (ale dlouhodobým vlivem ultratvrdé muziky je občas zvuk pod podiem nesnesitelně hlasitý - jinak podiový zvuk všechna čest). Ještě jednou dík. A pro muzikanty: Važte si dobrých zvukařů a vždycky jim během koncertu poděkujte. Já včera poprvé úmyslně nešel zvukaři děkovat. Nebylo totiž za co...