vendy je zlo & nekompatibilní piňalaňka

Neb byl minulý týden koncertně velmi výživný, dnes toho mám na sérdéčku a jazyku hodně, takže bez zbytečných prologů do toho..:)

 Dějství první: „metal, pitcho???"

 Když mi má drahá kolegyně svišťoložka napsala „Hej, Vendy, mám pro tebe lukrativní nabídku" bylo jasný, že si zas jednou užiju kopec srandy. Takže jsem odsouhlasila všechno, ještě než jsem věděla co. A tak jsem s Irčou ve čtvrtek 10.04.08 vyrazila do Exitu Chmelnice na koncert Boron. Podotýkám, že jsme se šly podívat skutečně jen a jen na Borony s nimiž Irenka, jsouce ze stejného města, udržuje přátelské styky. Po příchodu do klubu jsme jednak dostaly každá po jedné česnekové puse od pana Borona :) a druhak jsme zjistily, že první kapela již hraje. Byli to Caffeine o nichž jsem přesvědčena, že už jsem je někdy někde viděla, ale jsem příliš líná hledat důkazní materiál v archivu blogu. Každopádně, jestli už jsem je skutečně viděla, evidentně mne tenkrát nezaujali. A nepodařilo se jim to ani tentokrát. Popravdě řečeno, si vůbec nevybavuju, co hráli, kolik jich bylo, co měli na sobě... :) Ale ono je to možná dáno i tím, co následovalo, když dohráli...

Už z plakátu, který jsem si prohlídla na dveřích při vstupu do klubu, mi krapítek zatrnulo, ono když se kapela jmenuje Vibrathor, není to (aspoň podle mě) úplně nejlepší znamení. Druhá věc, která mi nějak neseděla byl pán v triku Kabát (hehehe, triko Kabát, zajímavý módní oříšek...mno, nic, tak dál), ale stále jsem zradu netušila. Po dvaceti minutách zvučení (naprosto zbytečného) propuklo cosi...Ani nevím, jak to popsat.. Kytary zněly, jako když rozkopete vosí hnízdo, zpěvák měl pózu alá Petr Kolář (nožička laškovně opřená o odposlech, mírný záklon, mikrofon do chřtánu narvaný a v obou rukách držený, dlouhé vlnité vlasy kolem hlavy poletující), akorát místo jakéhosi zpěvu spíš zvracel a zvracel dokonce i když mluvil - „brutálním" hlasem oznamoval i jména jednotlivých písní a házel průpovídky jako „a teď si dáme nějakej metal, pičo". A celá kapela byla fááákt strašně drsná. Jakože tohle bych poslouchala, kdybych chtěla všechny přesvědčit jak jsem děsně zlá a krutá a přísná holčička :) S Irčou jsme se buď svíjely smíchy a nebo nevěřícně zíraly..a nebo jsme to kombinovaly a nevěřícně se chichotaly... těžko uvěřitelná póza tvrdých hochů zkrátka nezabrala.

Když už kapele došel repertoár, chtěly jsme si oddychnout, jenže to by hoši nesměli nasadit ještě těžší kalibr a dát cover Pantery. Což bych pravděpodobně ani nepoznala, kdyby to byli bývali neřekli.

Jo...tak tohle už, prosím, ne. Tedy ono..já mám pro podobně zoufalý kapely jistou slabost - člověk o nich naplácá půl stránky písmenek ani neví jak (na rozdíl od kapel, co nezaujmou ani trochu), ale čeho je moc, toho je příliš, tři písně by mi na polechtání bránice a vytvoření si dojmu asi bohatě stačily.

Když se pánové konečně odporoučeli, začali zvučit Boron. A zvučili a zvučili a my jukly na hodinky a abychom stihly denní spoje, prchly domů... Tomu říkám jít si poslechnout Boron :) Děkuju, Irčo, byl to skutečně obohacující zážitek, ráda se s tebou zas zajdu podívat na nějakou tu předkapelu :D

 Dějství druhé: „note pero!"

V pátek 11.04.08 jsem si s Dutinkama vyrazila hudebně spravit chuť na Sedmičku, kde se konal technicko-instrumentální zajímavý večírek. Zahrát sem přijeli italští kouzelníci Ephel Duath, kterým předskakovali hned dvě kapely z těch, co mám v oblíbených (takže i proto jsem u toho nesměla chybět :)). Jako první vtrhli na pódijíčko plzeňští Dive. Na rozjezd velmi dobré. Sice ne tak dobré jako posledně v Crossu, ale i tak jsem si spokojeně  pokyvovala hlavou. Po Dive jako vždy báječní, veselí a velmi svérázní Harmony Bay, koncert od koncertu lepší. Vypadalo to, že pro většinu publika byli tihle dva chlapíci velkou neznámou, takže mě hodně bavily nejen jejich ukázky Hudby z ústavu ale taky pozorování reakcí kolemstojících lidí. A moc mě potěšilo, že většina těch reakcí byla pozitivní (ve stylu „no, doma bych si to teda fakt nepustil, ale jako takhle naživo dobrý/vtipný/zajímavý"). Ještě cestou domů mi v hlavě zněl snad nejoblíbenější kus Hudby - totiž „lodyha, lodyha" :)

A posléze už samotní Ephel Duath. Tuhle kapelu nemám naposlouchanou nijak zvlášť dobře, ale to, co naposlouchaný mám, mě dost zaujalo a tak jsem se na zážitek „naživo" těšila. Zklamaná nejsem.

Věrní ephelí fans si po koncertě stěžovali, že byl moc krátký, ale pro mě jako relativně nezúčastněného pozorovatele to bylo tak akorát. Vystoupení Ephel Duath bylo fajn, ne až tak fajn, že bych skákala nadšením do stropu (no, ono vzhledem k tomu, kde se koncert konal, naštěstí :)), ale rozhodně zajímavý zážitek. A co se mi tradičně hodně líbilo byla specifická atmosféra maličký a nízký Sedmičky - kotel totiž pařil zapřen rukama o strop, což ze zadních řad vypadalo moc hezky. A nejveselejší moment - týpek se u skladby s názvem něco něco spider :) nechal povozit na rukou, ale takovym stylem, že kráčel jako pavouk po stropě. Vychytaný moment...

Kladně také hodnotím trička, co s sebou kapela dovezla na prodej, neb měla hezký potisk a ještě k tomu jedna sada byla nádherně barevná - já tu barvu nazvala křiklavě šedá a nebýt to trika pánská, už mám jedno doma :)

 A konečně dějství třetí: „gulash sucks!!!"

 Dlouho jsme se těšila a pak to přišlo...Sobotní večer.. :)

A nejen to - sobotní večer okořeněný slušnou dávkou muziky z mých nejmilejších (tak sorry, Wes :-b ). Tedy 12.04.08, Rock Café, Crashpoint  a Atari Terror. Do RC jsem dorazila přesně včas, když Crashpoint nastupovali na scénu. Tahle kapela mi byla do té doby neznámá, poslechla jsem si jí sice na BZ z mp3, ale nijak zvlášť mě nezaujala. To už se nedá říct o jejich koncertě, na kterém mě zaujali hodně. Tedy nehrajou tak úplně můj zamilovaný styl, ale zpěvák zpívá fakt báječně, basa je naprosto nekompromisní a celkově má muzika Crashpoint příjemně temnou atmosféru. Kapela byla celá v černém, zpěvák navíc v úžasném černém koncertním overalu :) Uchvacující.. Ne ten overal, ta hudba :) Kluci na mě udělali hodně pozitivní dojem, působili profesionálně a hlavně uvěřitelně. Což je stejně nejvíc...

Po Crashpoint už vítězná cílová rovinka mého koncertního maratonu - Atárci. Scénář byl celkem tradiční - stačilo pár chvilek a já měla úsměv od ucha k uchu. Ten nerozházely ani krátkodobé problémy s technikou ani fakt, že jsem zas musela děsně vychytávat, kdy teda jakože půjdu na záchod, abych o něco nepřišla :) Zatím jsem nerozklíčovala, čím to přesně je, že ve mě hudba Atárek vždy tak spolehlivě vyvolá koncertní efekt. Asi to je prostě tím, že mi sedí se vším všudy..a asi bych se v tom neměla šťourat a být za tenhle osvědčený recept ráda. Což jsem :) Takže zvedám palec jako obvykle nahoru, slíbila jsem sice, že tentokrát nebudu trapná a napíšu pořádně kritickou pořádnou kritiku, jenže ono nějak není na co..ani zima v ercéčku nebyla :) Plně si uvědomuju, že je to děs, ale já fakt můžu nadávat tak akorát na to, že nebyl koncert delší...

Ale vzhledem k tomu, jak dlouhá byla párty po něm, tak to ani tak nevadí.

 Chmm, teď mě tak napadá, že mi dneska bylo vysvětleno, že Atari jsou hudba pro kindery a díky tomu, že já se ke kinder části své osobnosti hrdě hlásím, mohl by tento fakt pomoci vysvětlit, proč že mi tahle hudba tak sedí :)

A také bych na tomto místě ráda poděkovala Matesovi, že je blbec :) A to je asi tak všechno, co jsem dnes chtěla BZsvětu sdělit..

Předem se omlouvám, jsem včerejším dnem tak dokonale unešena a příjemně naladěna, že si poletuju někde mimo a žití se mi zdá veskrze poetické...

Tak tohle mi vážně chybělo. Sednout do auta a jet, v naprostý pohodě, nespěchat, nikam nemuset, dávat si sluncem zalitou silnici a otevřenym oknem vdechovat jaro. A výfukový plyny, jasně, všechno má svá pro a proti.

Co mi chybělo nejméně stejně tak, bylo jet na koncert mimo Prahu. A ne proto, že by kapela v Praze nehrála, ale prostě proto, že proč ne.

Že se mi obojí deficit podaří zahnat v jeden den jsem zpočátku snad ani nedoufala, ale když jsme s necelou posádkou v jednu vyrážely z Prahy, usadil se mi na tváři blažený výraz a už neslezl. Naopak se ještě zvětšil, když jsem zjistila, že v plánu je ZOO. Přesně řečeno ZOO v Plzni. Cesta tam proběhla v klídku, za krásnou hodinku, načež následovalo čtyřicetiminutový bloudění po Plzni (značit objížďky by se naučit mohli teda jako...) a dvacetiminutový parkování, tudíž se nám časový plán začal lehce komplikovat, ale kdo by to řešil, na výletě :)

Plzeňská ZOO je nádherná, doporučuju. Sice teď na samém začátku jara obvzlášť ta exotičtější zviřátka nevykazují žádnou bůhvíjakou aktivitu, ale i tak je to superparáda a uvidíte tam spoustu zajímavého. Dokonce si troufám říct, že je tahle zahrada lepší než pražská, ale to je možná tím, že v té domovské jsem štamgastou a tu v Plzni jsem navštívila teprva podruhé.

V ZOO jsme taky nabraly dalšího člena posádky a po několika hodinách strávených focením, kocháním, děláním „jééé" a „jůůů", sluněním a přemýšlením, které zvíře je podobné kterému kamarádovi/známému jsme se - teď už - vydali nabaštit. Takže proběhly nějaký těstovinky, ty moje se špenátem, tudíž i deficit železa byl jakž takž zahnán, bude ze mě chlapík jak rys :)...paní doktorka by z mé večeře jistě měla radost :)

A pak hurá Pod Lampu. Místa zaslíbeného, klubu přenádherného, mně velmi sympatického. Čekání na první kapelu - Urobora - jsme strávili potloukáním na baru, já ještě pokoukáním po klubu. Pak už tedy kapela s podivně močopudným názvem. Poslechnout jsem si je šla zblízka, chvíli i vydržela, ale zdálo se mi to takové nějaké celé unylé. Nic co by mi učarovalo, vše už jsem někdy někde slyšela, tohle byla jen o něco větší depka. Ne úplně špatná záležitost, ale když už si budu chtít zvolit podklad pro uplakané autistické kývání se v rohu, vyberu něco jiného.

Urobora mi v hlavě neutkvěli a možná je to dobře. Svůj krátký set skončili lehce po desáté a já si užila velmi milé setkání s některými z účastníků the.zájezdů.

A pak už to nač jsme úplně původně vyrazili, tedy Lvmen...a mě se po tomhle včerejším zážitku jen těžko hledají slova. Moje první reakce po skončení byla „strhující a zdrcující". Během koncertu jsem byla naprosto pohlcená a to jak zvukově, tak vizuálně - promítání na plátno umístěné za kapelou bylo tuze zajímavé. Lvmen do mě narazili, s neuvěřitelnou naléhavostí se dostali dovnitř, vyrvali tam všechny vnitřnosti a jak píseň gradovala, rozsekali je na padrť, abych je pak jak zázrakem našla zas na svém místě, naruby a čisté. A vůbec to nebylo obyčejný ubrečený prachsprostý emo, tohle bylo někde mnohem hlouběji, v samý podstatě a přitom mimo mě. Víc už říct neumim, nemůžu a ani nechci, zbytek pocitu z týhle kapely, ze včerejšího večera si zabalim a schovám. A vybalim až zas budu potřebovat, aby nedůležitý věci zmizely a já na chvíli zahlídla to, na čem ve skutečnosti opravdu záleží...

Tak tolik k menšímu dnešnímu obnažování se.

Cesta domů byla velmi veselá, velmi rychlá, já pak doma velmi rychle usnula velmi klidným spánkem. A kdybych na to dneska měla čas, jdu si Lvmen dát večer na sedmičku znova, ale možná už by to na mě bylo moc. Navíc, říká se přeci: dobrého pomálu :)

A už se těšim 2.5. na další výlet do Plzně, tentokrát zase ten s předponou the. ... :)

Tahle změna času, ta je slušně nefér, jako ono vstávat ve dvě odpoledne je samo o sobě trochu k začervenání (navíc když člověk noc předtím vykalí všehovšudy dvě vody a jeden džus) a když pak ještě zjistíte, že ony jsou vlastně jakože tři..ups :)

Zakalit v tom svém velkém stylu jsem včera 29.03.08 vyrazila do RC na RC Contest (a cestou tam  jsem vymyslela ten nejvíc nejpádnější důvod proč RC nezavřít - nepočítám-li Vagón, je to jediný klub, kam mi z našeho zapadákova krásně jedou všechny tři tramvaje a, uznejte, to je paráda :)). Soutěžního klání se zúčastnili kapely Fire in the hall, Hentai Corporation a Hubert Cumberdale a já šla poslechnout především poslední jmenovanou, neb jsem na ní slyšela samou chválu a zatím mi unikala. Musim uznat, že mě kluci nezklamali, ale o tom později. 

Jak určil los, první vystupovali Fire in the hall, členů mají úctyhodných sedm, mimo jiné slečnu houslistku a pana klávesáka. A zpěváka, co mluví po anglicky a za každou písní dělá „ou jé". Nebo alespoň za těma třema, co jsem dala. Hrají metal, zpěvák do toho hází máničkou a díky oněm houslím a klávesám to zní snad až apokalypticky, ovšem taky docela nezapamatovatelně, jako spousta jiných podobných kapel.

Naproti tomu Hentai Corporation, kteří se mi představili jako druzí, nezní vůbec podobně jako jiné kapely. Alespoň ty co znám. Tohle uskupení na mně rozhodně zanechalo silný dojem. A silně rozpolcený. Hudebně velmi zajímavé, takový cross-over říznutý rock´n´rollem (veselé klávesy) a metalem. Muzika je to celkem pestrá a neposedná. Co mi na té muzice vadí je zpěv. Pan zpěvák má sice hezkou image, působí v dobrém slova smyslu suverénně a je to zkrátka frontman se vším všudy, ale barva jeho hlasu mi tak úplně nesedí. Upomněla mi na zpěváka AC/DC zkříženého místama se zpěvákem Darkness a nemůžu si pomoct, ale mému uchu tohle opravdu nelahodí ani trochu. Mně to spíš ty uši úplně rve. I přesto jsem ale vydržela celkem  dlouho - jak říkám - zajímavá kapela. A hodně mladá, myslím, což je mi sympatické.

Poslední už konečně Hubert Cumberdale. A byla to vskutku krásná Hudba. Taková, co mi při ní běhá mráz po zádech, stojim přikovaná v sále a ne a ne si dojít na záchod. Taková, co se musí poslouchat a taky taková, co má strhující atmosféru. Zkrátka taková, která byla vymyšlena snad na zakázku pro mě :) Na mé straně tedy spokojenost veliká a k tomu už asi netřeba cokoli dodávat. Snad jen díky :)

A díky taky za pro mně největší hlášku večera: „Založim si emo-ska kapelu a bude se jmenovat Remoska", on to byl vůbec příjemný a vtipný dýchánek, ale tohle mi utkvělo hodně :)

Jo, ono by se asi ještě slušelo dodat, jakéže bylo pořadí , když už jsem zmínila, že byl večer pojat jako soutěž. V téhle soutěži hlasují návštěvníci, takže se vyhrává podle měřítka „dokopej víc lidí, aby přišli - vyhraješ", tedy vyhráli Hentai Corporation, druzí byli s polovinou hlasů  Fire in the hall a Hubert Cumberdale o fous (4 hlasy :)) třetí.