vokální sodomita

..po dlouhých letech hybernace v nejhlubším suterénu muzea obskurních žalo-pěvců vyhřezla 10.4.2008 na světlo světa VOKÁLNÍ SODOMIE a  zákeřně zachvátila kapelu Evakuace...a trvá dodnes...

Nazdáááár,

Říkají mě Henry. Občanské jméno, věk, pohlaví, vzdělání, zaměstnání, počet dětí, majetkové poměry a jiný zbytečnosti se zde nedočtete, není mi co závidět a nikoho to vlastně ani nezajímá.
Moje potřeba exhibicionismu zašla tak daleko, že toho času páchám vokální sodomii v kapele Evakuace. Sebekriticky musim totiž uznat, že co se muzikálního umění týče, umim kulový. Veškeré moje činy jsou jednoznačně podřízeny tomu, abych pobavil sebe i ostatní podobně smýšlející jedince. Je mi blízký inteligentní fekálně masturbační humor. Nestydím se, nemám za co. Hlavně když je prdel...a to je to, oč tu kráčí !!!
Najdou se tací, kteří si můžou ukroutit hlavu nad tím, co předvádím. Nešetří drsnými výroky na můj žalozpěv, a ty si fuckt za klobouk nedám. Neodradí mě však, mám svoji hlavu.
Někoho baví hrát hokej a to, že není tak dobrej jako Jarda Jágr přece ještě neznamená, že ho nebude se sobě rovnými provozovat, že si to nebude užívat a radovat se ze hry, ačkoliv třeba od modrý ani nedostřelí golfákem do branky.Úplně stačí, že si dokáže zavázat brusle. Dyk von Edison taky nebyl žádnej Ajnštajn.
Jen zoufalci, sžíráni pocitem méněcennosti a nedostatkem odvahy cokoliv zkusit s rizikem, že se něco nepovede, léčí své pochroumané ego posmíváním se druhým, radováním se z cizích neúspěchů a rádoby zasvěcenou kritikou všeho kolem, vždy a za všech okolností.

Neztrácejte váš drahocenný čas zajisté oprávněnou kritikou mého projevu, mých činů, a mé osoby vůbec, nejsem vás hoden.

Oblíbené kapely:
Hovada, Hovada Revival, Clowns, Clowns Revival a další viz sekce kapely..

Předchozí zkušenosti:
V letech 1990-1993 sborový spjef v kotli Bohemians Ultras, poté tvůrčí pauza, od 10.4.2008 patřím k formaci Evakuace a pokud mě chlapci nevyměnili, patřím tam dodnes…

Já a vokální sodomie:

Pokud trpíte masochistickou deviací, čtěte dále a bude vám odhaleno několik střípků z mého mrzkého života a třeba pochopíte, proč v mém případě jsou některé věci tak jak jsou.

I když by to řada lidí v mém okolí neřekla, dobře  vím, co obnáší muzikantské řemeslo. Má drahá máti v mých sedmi letech nabyla přesvědčení, že Lidová škola umění je ta správná cesta k pozvednutí ducha, a že když budu doma pilně cvičit v zabedněném pokojíku etudy, ušetří tak rodinný rozpočet. Šlo o opakované náhrady škod v případě rozbitých okenních tabulek souseda Houžvy, který měl svá okna v zámezí hřiště před naším barákem. Ten pán vždy dokázal, pohříchu sprostými nadávkami a hláškou, že takto se pionýři nechovají, ocenit můj tah na branku a nekompromisní zakončení páně Houžvě do oken.

Byl tu však malý problém v podobě přijímacího řízení na mělnické LŠU, který sestával v odhalování nemuzikálních dítek, jejich nemilosrdné odmítnutí a tím odsouzení k spokojenému dětství stráveného na hřištích se svými vrstevníky. Tu noc před přijímačkami do lidušky máma snad ani nemohla nervozitou dospat. Já to měl na háku, můj dětský mozek si nepřipouštěl variantu, že by mě přijali. Měl jsem přece vše ve svých rukou.

Byl pátek odpoledne a já ten poslední na forhontě náboru v roce 1982. Konzervatoristka Nováková, třímajíce příčnou flétnu nehodlala dělat žádné štráchy a šlo se rovnou navěc, ať prý synek zazpívá nějakou tu lidovku a budem vidět, pohříchu slyšet! Dobrá žena, jenž mi darovala život navrhla nevim už jakej šlágr, kterej jsem si údajně pobrukoval už od svých tří let a povzbudivě se na mě podívala. Pravda byla taková, že ve třech letech jsem si pobrukoval sloky z písně o Bufalo Billovi ve stylu...

prdel koní jarem voní...moucha mouše prdel kouše...kurva kurvě prdel urve...dva hadi si prdel hladí...

...což byla krátkozraká poťouchlost mého otce, který s myšlenkou rozšířit mé hudební obzory, položil skrzeva lascivní text písně z dob jeho studentských let  základní kámen mé zálibě ve fekálně masturbačnímu humoru...

Slečna odložila flétnu, usedla k piánu a spustila první tóny. Tím, že mým idolem v té době byl Tonda Panenka a ne W.A.Mozart, tím že jsem dobře znal přísloví „mlčeti zlato" a tím, že naposled v mém životě zvítězil stud a neochota se exhibovat...ani sem nepíp! No zkusily to asi pětkrát s klavírem i bez, změnili výběr písně i tóninu, všelijak mě dámy povzbuzovaly a motivovaly, nic naplat...chlapec v teniskách zůstal jako pěna. O matku se pokoušely mrákoty a přiškrceným hlasem pronesla, že si doma normálně zpívám a že teda co, dyk vlastně nelze posoudit, zda jsem muzikální nebo vemeno. Nevím, co ten den přede mnou přišlo za jinej dobytek vyučenej prezentovat svůj anti-talent, nicméně stalo se něco naprosto nečekaného, co se následně podepsalo hlubokým šrámem na mé dětské nevinné duši...byl jsem přijat.

Následovalo osm let pekla hraní na lesní roh neboli hornu, což vyvrcholilo koncertem tělesa 25 žesťových nástrojů na mělnickém náměstí při příležitosti svátku 1.Máje. Po náměstí projížděli alegorické vozy pochodovali zástupy pracujích, útvar lidových milicionářů, učitelské sbory...včetně mé pyšné matky. A já celé dvě hodiny funěl do potrubí doprovody v pochodovém rytmu „es-ta, es-ta, es-ta-da-ta..." střídajíc tón Cé a Dé a občas si spravil chuť nějakou tou basfigurou (osmitaktová část skladby, kde má sólo bas) v duetu společně s nevidomým tubistou Kiktou, vedle nějž seděl celou dobu vodící vlčák. Obdržel jsem 10,- Kč honoráře za produkci k potěše bolševika. Tenkrát se za pětku dal pořídit párek a 5 piv...a tak jsem neochvějně vstoupil do světa šoubyznysu.

Nenáviděl jsem celá dlouhá léta hudbu a rodiče za jejich příkoří...a na revanš jsem se ukájel przněním textu při hodinách hudební výchovy na základní škole Fučíkova. Ještě se spolužákem Víťou Černým jsme přetextovali všelicos, třeba i hymnu SSSR. Celá třída pěla nějakou tu pokrokovou píseň a my interpretovali naše dílo satanovo.Ve třídě nás bylo čtyřicet, takže jsem s chutí mohli hulákat co jsme chtěli, byli jsme neodhalitelní. Nicméně s tou nenávistí to nakonec nebylo až tak horký, na hudbu jsem dočista nezanevřel a zmíním ještě dva okamžiky, které považuju za zásadní.

Jedním bylo hraní na chromatickou harmoniku po dědovi na posledním zvonění při opuštění ústavu zvaného Gymnázium Jana Palacha. Za týden jsem se na ni naučil a výsledek byl musím říci pozitvní. Odehráli jsem celé pásmo cca 10-ti písní, pěli se v té době populární písně přetextované na „oslavné chóry" o profesorech. Co si pamatuju, tak jsme pedagogům dali dost napít, ale dopadlo to bez větších extempore, jelikož jsme si třetím rokem užívali na náměstích vystávkované a klíčema vyzvoněné demokracie a řada dvojsmyslů a jinotajů se posluchačům stejně nepodařila rozkódovat. Výběr písní a dvě třetiny textu byla v dikci spolužáka Bambase (vlastním jménem Vláďa Vais, dnes profesor na neratovickém gymnáziu). Bambas je od přírody hudebním géniem.

Na co jsem ale nejvíce hrdý ve své kariéře bylo památné vystoupení v lobkovické hospodě „Sklípek" na strunný nástroj kytára.S kamarádem Márou Panešem, po jednom sehrávacím večírku v mělnickém paneláku, jsme neotřele předvedli pásmo songů jako Vochomůrky bílé, protestsong „Anjel" na protestsong „Anděl" od Kryla ve slovenské verzi (z rozrúcaného kostola, v krabičke s kusom mydla...) a další pecky. Pro ilustraci kvality produkce...já jsem sotva umáčkl cikánovo géčko, zato jsem disponoval mocným vokálem pěstěným každý víkend v kotli Bohemians Ultras, kteří  v té době dokázali natrhnou prdel i Spartě a vedli ligu a tak se řvalo dost.A světe div se, my nebyli ani v půlce playlistu a na našem stole přistálo od štamgastů platíčko panáků, prej jsou naše, když přestaneme okamžitě hrát. A jestli ne, tak dostanem přes držku. Tak jsme spolykali co teklo a bavili se dál alkoholem. Nutno dodat, že jsme nakonec do huby dostali o pár hodin pozdějc na místní diskotéce „Lampa" od místních traktoristů, bo jsme ji voblbovali selky.

Když se to vezme kolem a kolem, ač hudební zoufalec, vydělal jsem si na buřta, pětipívo a kořalku. A pobavil spoustu lidí... v lobkovické hospodě desítku zlitců, vystoupení na gymplu shlédlo stovky žáků plus šílený profesorský sbor a prvomájový průvod čítal tisíce lidí s mávátky...ať žije kultůra za bůra;-)))

PS: dobrý mrav mi velí zde uvést jednoho kamaráda, o kterém není do této chvíle zmínka, a který, aniž by chudák věděl kam to povede, mě mocně inspiroval a pomohl mi vstřícností a vlídností sobě vlastní najít odvahu a páchat hlučno na pódiích. Je to Pedy, kytarový mág, dříve drtil v Eklhaftu a dnes si to metlí ve své formaci Clowns www.clowns.cz

PS2: za přímočaré a nekompromisní přetavení životních pravd a filozofie v písňové textoví patří věčná sláva Mistru Petruckovi, muzikantskému všeumělovi a stvořiteli povedené to partičky Hovada z Kostelce nad Labem a okolí, jejichž písně nikdy nepřestanou osvěžovat mou zhýralou duši. www.e-hovada.com