Poslouchat déšť...
Jak já miluju deštivé počasí. Za okny na první pohled odrazuje a člověku se nechcou vytáhnout paty ven. Ale když nakonec do toho počasí musí, zjistí, že je venku vlastně krásněji než v zavřeném bytě. S deštníkem nad hlavou a úsměvem na rtech jsem
vdechovala vlhký vzduch, překračovala žížaly na mokrém chodníku a užívala toho relativního klidu, kdy jsou ostatní lidé schovaní v teple a suchu svých domů. Jediné, co mě rušilo, byla projíždějící auta, ale tak už to ve městě bývá. Strašně jsem si přála
být v tu chvíli doma a moct se jít projít do lesa. Pozorovat, jak kapky deště ťukají do nafouklých pupenů stromů a keřů a vyzývají je, aby se už konečně rozbalily a nechaly na svět vykouknou mladé lístky a květy. Když prší je všechno najednou takové
klidné, tiché a krásné. Jakoby se zastavil čas a příroda se na chvíli začala věnovat sama sobě. Osvěžit se, protáhnout a otevřít oči. Proč tohle nikdo nevnímá? Proč tohle nikoho nezajímá? Každý si akorát řekne, že je dnes venku hnusně a má blbou náladu.
Ale je to právě naopak. Je tam nádherně, kouzelné období. Jen si představte teplý slunečný den - lidé se vyhrnou do ulic, všude je hluk, člověk se nestíhá vyhýbat druhým... šílenství. Pokud tedy nejste někde v klidu lesa, daleko od všech těch přehnaně
normálních lidí. Už se těším na léto a na letní bouřky. Až zas budu moct vyběhnout bosky na mokrý trávník a nechat na sebe dopadat miliony nebeských slz, pozorovat, jak se pod tíhou kapek svěšují hlavy růží a jak kapky kloužou po listech ořešáku na zem.
Miluju deštivé počasí. Uklidňuje mě. A mezi tou spoustou kapek si nepřipadám tak sama, jako si připadám mezi lidimi. Kapky mi šeptají, smějou se se mnou, hladí mě. V těch chvílích můžu říct, že jsem opravdu šťastná.
Zkuste taky občas poslouchat déšť...
