Nepříjemná fakta znamenají rasismus?
Nahlížet na člověka, kterého vidíte poprvé, naprosto bez předsudků, je někdy těžký úkol. Vyrůstal jsem v malém městě. To, že jsme bydleli nedaleko několika malých, rodinných romských „ghett“ by měl být nepodstatný detail – tedy alespoň podle bojovníků za práva u nás prý jistě utlačovaných a diskriminovaných etnických menšin. Jenže z dětství mi v paměti utkvělo několik nepříjemných vzpomínek: Na chodbu nám zavřeným oknem přilétá kámen (nestalo se to jednou, naštěstí v ní níkdo zrovna nebyl); Na mou babičku výhružným hlasem kdosi pokřikuje jakási, pro mě neznámá slova; Ze zatáčky v úzké uličce vyjíždí auto a vysokou rychlostí do nás naráží, my už jsme stáli. Řidič přiznal dvě piva před jízdou; Táta se zlobí, že “nám zase ukradli železný věci ze zahrady“; Jdu po cestě, když si všimnu, že jeden ze dvou starších kluků jede proti mně s prázdným vozíkem (že by na železo?), a bourá do mě. Poté do mě strčí a poslechnu si pár nadávek – zřejmě za to, že bourám do jeho vozíku. Druhý to uzavírá slovy „táhni špíno“, a z jeho úst mi na bundu dopadá několik slin;.
Pokud nechci být označován jako rasista, nesmím poukazovat na jistě čistě náhodný fakt, že ve všech těch incidentech hráli hlavní roli obyvatelé oněch romských ghett ve městě. S jinými obyvateli (kterých tam bylo pořád víc), jsme neměli žádné problémy. Čistě náhodný je také fakt, že většina z nich ještě pořád nijak nepřispívá do státní kasy, ale přesto mají často i víc jak šest dětí. Ty, pokud jdou do školy, v ní dosahují většinou slabých výsledků, protože se o ně rodiče příliš nestarají. Na základní škole jich moc není, jsou tam jen ti lepší z nich. Ostatní jsou ve zvláštní. Zřejmě jen náhodou byly zrovna tyto děti často agresivní, a už si ani nevzpomínám, proč jsme nechtěli chodit přes místa, kde se jich často dost scházelo.
Všichni kolem mají stejné zkušenosti. Jen v médiích o tom moc neslýcháme. Je to opět náhoda? Přiznejme si, kdo z nás je takový “kabrňák”, že by jen tak zaparkoval auto či se prošel, třeba po nyní “proslulém“ Lítvínovském sídlišti v Janově? To, že bych to neudělal, je něco jako pud sebezáchovy, který má každý zdravý člověk. A on ten pud sebezáchovy, i když se to někomu může zdát rasistické, opravdu funguje. Když mám s něčím špatnou zkušenost, která se navíc neustále opakuje, automaticky již tuto špatnou zkušenost nebudu chtít zažít, a budu se jí (vědomě i podvědomě) snažit vyhnout. A ono se to vyplatí. Jen tak vystavit své auto, nebo dokonce sám sebe takovému nebezpečí by udělal málokdo. Kdo nevěří, ať to zkusí.
Pokračování na mém blogu www.whys.cz
. Při tomto
přemýšlení vždy dojdu k závěru, že život je neskutečně krátký, než abych stihl všechno, co bych chtěl. Na jednu stranu bych si chtěl život především užít, ale na druhou stranu mě zajímá a chtěl bych vědět tolik věcí, že k jejich nastudování bych
potřeboval víc, než bych za celý život poznávání stihl. Můžu úplně všechno. Cokoliv mě napadne. Ale jen to, co stihnu. Nejvíce mě láká psychologie – prozkoumávat lidskou mysl, jako naprosto unikátní věc – soubor ojedinělých vlastností a
myšlenkových pochodů. Ale nejen mysl “někoho”, ale především tu svou. Myslím, že sebepoznání je jedna z nejdůležitějších věcí, a v podstatě by měla být i jedním z hlavních cílů života – protože člověk se v dnešní době
naštěstí nemusí tolik zaobírat oním primitivním pudem “přežít”, a tak má více času na “hlubší”, či “zajímavější” činnosti.