Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.
Řimi z Kool-Aid a jeho solo performance s looperem
Píseň Colour Slide Photo Crap z alba Drink the Kool-Aid EP (2011)
MC Fabrika České Budějovice, 7. ledna 2012
navštivte:
www.bandzone.cz/koolaid
www.facebook.com/koolaid.music
Přes celý Tatabojs s Ležatou osmičku – ač je to
bezesporu zajímavý kousek – zapomíná spotřební konsensus na jeden detail. Tedy vlastně pěknou dávku Detailů od další veličiny české popové scény, Vypsané Fixy. Dovolil jsem si den před koncertem tam, kde kdysi zasáhla můj život jak blesk z čistého nebe,
zrecenzovat její nový počin. I s vědomím, že možná budu ukamenován za své kacířství, když řeknu, že jde o nejlepší popový počin podzimu bez ohledu na Bojsku.
I když musím přiznat, že jsem mimo prvních dvou alb postupně tak jako účast na koncertech vypouštěl i všechny novinky Fixáčů ze svého playlistu, nejednalo se o despekt. Právě Brutální všechno a Krása nesmírná by sami o sobě k neutuchajícímu respektu stačily. Vynechaje z hodnocení koncertní produkci nemůžu kvality novějších věcí popřít, jen to prostě už nebyla ta moje Fixa – jaksi mě to nebavilo. Byl jsem (čistě osobně) zklamaný a později smutný, že zformovav pubertu mě definitivně opouští můj hrdina. Naše životy se rozešly a už jsme si neměli co říct. Dokonce se mě občas dotkl tísnivý pocit naivity k dobám minulým. Nyní se však úplně rozplynul.
Detaily hned od rozjezdu úvodní písně kombinují do úžasné syntézy vše, s čím Fixáči doposud přišli. Nemyslím tím ale, že by se snad jen opakovali, naopak, vytvořili tak opět zcela unikátní tvar „punk-popu“. Velkou roli ve vyznění určitě sehrává návaznost na předchozí tvorbu (dlouhodobější fanoušci jsou zde ve výhodě), ale i kdyby bylo album zcela samostatnou jednotkou, neztratilo by nic ze své definitivnosti.
A co že to tak úžasného recenzent v písních shledává? Jak dávají cítit to, co si každý z ne úplně mladých prožívá či prožil, ať už v roli aktéra, pozorovatele či obou dvou. Touha, zažít nejvíc, lehání do rakví a čekání na to, co se asi bude dít, neohrožené výpravy divokých a vůbec ne zbabělých slečen, zastavování světa, místní Backhamové a spoustu jiných věcí, jež si můžete vykládat, jak chcete. Skvělá čeština, skvělý hlas, skvělá a vlastní hudba, žádné laciné kopírování ciziny, schovávání se angličtinou, nebo knedlíkatý pivní rádoby big-beat.
Jako správná festivalová kapela neopomněla dát v písních prostor pro neskutečný bordel. Ale i v něm při troše dobré vůle (jinými slovy: pokud to nebudete ignorovat) lze nalézt melancholii, filozofii a nejrůznější odkazy na inspirační zdroje. Camuse sice (jak už to s věkem asi bývá, ale co o tom můžu vědět) nahradili jiní (Fitzgerald?), ale hloubka neschází. Po jisté době hledání opět bez váhání lze označit Mardiho za jednoho z mála, jež dokáže z popu udělat umění.
Hudba se zde podle nejspíš stává terapií velmi komplikované básnické duše odsouzené velmi intenzivně vnímat svět kolem sebe. Jediný způsob, jak se při tom vyhnout šílenství, je podělit se o to všechno s ostatními – a úplně nejlépe pak s nositeli stylových barevných gumovek, protože ty jen tak nějaké existenciální bahno nerozháže.
Pokaždé, když dorazím na konec desky (a že už to párkrát bylo), přepadne mě neskutečná tíseň. Proč? Nechci totiž ještě opustit San Piego, nejúžasnější část světa, ve které však nelze být věčně. Alespoň, že vzpomínky na něj stojí za to. Závěrečný song nejen uzavírá tuto povedenou desku, zároveň dává rámec celé tvorbě kapely, o níž jsem dovolil v jednu chvíli myslet, že už mi nemá co říct, přitom jsem jen nechápal.
Vypsaná Fixa – Detaily – MP3, CD, Vinyl LP (2011)
