Youcan Callmejoe 15 let / Brno

Vořech

Soused: Sousede, prosím vás, co uděláte s tím ořechem? Pořád k nám padá listí.  

Ohnivý YC: Jako jak? Všechny větve, co rostou k vám, jsem odřezal.

Soused: No víte, vítr to k nám vždycky odnese a já to musím pořád uklízet

Ohnivý YC: Já s ním promluvím 

 Ryba

Gábinka: Já tu rybu jíst nebudu

Učitelka: Proč, prosím tě, vždyť je dobrá

Gábinka: Ta ryba má kosti

Ohnivý YC: Gábinko neboj, to není tvoje vina, rybička má kostičky od svých rodičů. Ty máš tu hlavičku narvanou v řitním otvoru zase od těch tvých.

Paštika

Ohnivý YC:  Od velmi relevantního zdroje jsem se dozvěděl, že bývalý majitel jedné firmy na paštiky budí medvědy ze zimního spánku a dělá si z nich rohože před krb. Férový chlapík, jen co je pravda. 

Ještě Ohnivější YC: Taky jsem mu v létě roku 1999 přispěl na dva broky. Klaun z manéže na celý kamion broků. Jenže ten je srandovní. Tomu se to promíjí. A co teprve milovníci přírody z osady Bobrů. 

Jak se říká?

"Jak se říká? ... No tak, Honzo!  Jak se říká?" slyším marně naléhat sousedku na svoje vnoučata při příchodu k domovním dveřím, kteréžto se jako obvykle změnily v jakýsi přízemní model pavlače se stolečkem a kafíčkovou pohodičkou. „Neumíš pozdravit nebo co?" opět nic, základní pravidlo slušného chování zůstalo  nenaplněno,  jen přísedící hlouček se po chvilce očekávání a drobné nápovědě jal zdvořile přibrat další ostrý úhel k již dříve započatému nárysu mnohostranného problému. „Mama je dá odpoledne spát na hovno  ... pak sou takhle umrmlaní ..."  přísedící dámy chápavě přikyvují, jako by jim bylo jasné, že se na hovně musí spát opravdu těžce a jistě to opravňuje ještě před nedávnem  plínkatého mladého pána nezdravit.  „Už v autě dělali jak kreténi ... co děláš s tou zmrzlinou?" ... „tak to sežer nebo co s tím?"  zahřmělo ztichlou ulicí a následovalo plesknutí nejspíše přes prsty! „A netrucuj nebo tě zavřu do koupelny! To je tak, kurva, když maj ti smradi všechno na co si vzpomenou. My sme měli gumičku a kus provázku a seděli sme na prdeli! Teď maj kravin, že by se z toho člověk posral? Kde seš?"  slyším babičku, jak se žene za milovaným vnoučkem, kam jinam než do míst, kde bude projevená péče a láska patřičně rezonovat. V chodbě mu naplácala na zadek a s okamžitým zákazem ječení ho odvlekla ven. „Tady budeš sedět a nikam se nehneš." „Kde je ten druhej hajzl!"  zeptala se starostlivá chůva a odvalila se na nedaleké dětské hřiště pro druhého vnoučka. Mezitím se sousedky jakýmsi starodávným instinktem k udržení přírodní rovnováhy změnily v hodné policajtky a rozhodly se sjednat nápravu buřiče teplým slovem a sladkým úplatkem. „No nemůžeš babičku takhle zlobit... na vem si oplateček."  Během toho se zdálo že dobro vítězí nad blahem, když v tom se dostala ke slovu vrátivší se bábi a otevřela starou ránu prostou revizí etiky ... „Jak se říká?"  

Město Lucca leží v severozápadní části jednoho z nejznámějších a nejhistoričtějších italských regionů, Toskánska. Jeho historie je v italských poměrech ojedinělá faktem, že nikdy neupadla pod nadvládu rodu Medici, což by se dalo přirovnat k odhodlání a vůli pobývat nějaký čas v Toskánsku a neochutnat a nezamilovat si sýr Gorgonzola. Celá tato historická paměť je Vám okamžitě připomenuta obrovskými 4,2 km dlouhými cihlovými hradbami, jež v současnosti odolávají už jen nájezdům turistů ... resp, těch co se rozhodli přijet automobilem ... resp. mně se Soňou. Po dvou až třech zoufalých pokusech zaparkovat, třeba i na modrých zónách, Žižkov ... heja ... Žižkov a alespoň se zorientovat, se nám podařilo opustit hradby a najít veřejné parkoviště. Přijeli jsme s tříhodinovým předstihem, což nám dávalo možnost si město obhlédnout, napojit, vyčurat a celkově se zatmosferizovat. Úzké uličky, krámky s kulinářskými skvosty, kavárničky, piskovec a hra slunce a stínu nám odplavila rezevrní hodiny jako řeka Sergio své poklady lidmi do ní citlivě vloženými. Lekce ohleduplnosti, které se nám okamžitě dostalo v italském silničním provozu, jsme pak využili k bleskové výměně papíru za vstupenky a už nezbylo jen čekat. Sedli jsme si na práh jednoho z obchodů s oblečením a pozorovali, jak se fanoušci rovnají do startovních pozic. Pánové s vysokými čely různých národností v doprovodu svých úhledných partnerek, žmoulali vstupenky a chystali techniku k záznamu události, která se jak si všichni velmi dobře uvědomovali, v Evropě vyskytuje asi tak často jako slovo turbodmychadlo v textech skupiny Skleníkový efekt. Zvuková zkouška předskokanů rozpohybovala ústa některých našich italských kolegů, z čehož jsme odezřeli, že půjde o místní hvězdu. "Proč koneckonců  ne? Ať se ukáže, kluk jeden ušatá!" řekl jsem si pod fous a trochu se zastyděl, za toho Čecha, nejspíš ze dvou celých v "baráku". Už už jsem byl se sebemrskačstvím u konce, když se otevřel zátaras a po prohlídce místních fešáckých carabiniérů, ze kterých se na chvíli stali oškliví a záludní zloději vršků lahví všeho druhu, jsme se dostali na místo. "Hvězdy si opravdu umí vybrat prostor pro svůj třpyt!" pomyslil jsem si s otevřenou pusou po vstupu na Piazza Napoleone.  Zaujmuli jsme pozici asi 30m od pódia a tento metr a půl čtvereční se stal na skoro pět hodin našim hudebním rájem. Respektive ty poslední tři hodiny, neboť první hodinu jsme čekali na italského miláčka, jehož vystoupení odhalilo skutečnost, že češi byli ten večer nejtolerantnějším národem v Lucce. Američani raději ani nevstávali ze svých pohodlných křesel z hvězd a pruhů, za to taloši dali páně Jurymu silně najevo, že se jisté hudební postupy nehodí před Davida J. Matthewse! A co David? Nejlépe vystihl těch 1000 km za našimi pneumatikami Barum vedle stojící kolega, který se chytil za své vysoké čelo a nahlas prohlásil: "MAMA MIA!!!"   

Youtube Video izJ9VGo8DsI

DMB v dubnu 1992 jen tak pro zajímavost

Youtube Video oLCT81wUgUU