ŽLABABA VON KONFRSTEIN Muž, 40 let / Prágl nad Vltavou

Trocha zamyšlení nad roky uplynulými. Nejspíš se tomu budu za dalších skoro třicet let smát, ale alespoň to nezapomenu. Tedy za předpokladu, že se tak dlouho dožiju. Jak se říká: Co je psáno, to je dáno. No a to aby to bylo psáno je na popud několika dotazů, které na sobě nezávisle byli vzneseny a zněli: Jak jsi se vlastně dostal ke kytaře?

Cesta to byla dlouhá. Jako malej pětiletej špunt jsem byl fascinován disko/rockovejma věcma od Dalibora Jandy. Byl jsem schopen poslouchat na gramofonu desky se sluchátky na uších jednu za druhou a pak znovu dokola. Rodiče se rozhodli, že bych měl na něco hrát a tak mě dali na housle......což si nedokážu vyložit ani jako vyloženou chybu a ani jako velký přínos pro moje pozdější muzikanství. Ale kdo ví jak by to dopadlo. Housle jsem asi po čtyřech letech nenávisti rozmlátil o skříň. No prostě jsem je nakřápnul. Tehdy konečně naši pochopili, že housle opravdu nejsou to pravé. Sestře se snažili udělat něco podobného, avšak s klavírem a ten se k její smůle o skříň rozbíjí podstatně hůř :-)  Klavír ale potřeboval taky naladit a tak rodiče pozvali slepého ladiče, ze kterého se nakonec vyklubal také učitel na trubku v lidušce v Roztokách. Tak jsem dva roky hrál na pozoun.

Až když mi bylo čtrnáct, začal jsem mít zase hudební absťák a začal si brnkat na tehdy zaprášenou španělku, která tak nějak stála doma v koutě už od jakživa. Když jsem se naučil první akordy, začal jsem lačnit po stále nových věcech a otravoval původního majitele kytary, mého tátu, aby mě naučil co umí. 

No ale skutečně zajímavé to začalo být až v prváku na střední škole, kde vedle mě do lavice usedl jistý Vojta Rejl. (V současné době basák v kapelách - Ta Děfka a Bezpatyboty) S ním jsem začal propadat do hlubin rockové a punkové muziky. Jednou takhle notně posilněni spoustou chlastu na školním výletě, jsme se dohodli nemajíce jiných než akustických nástrojů, že i přes to založíme kapelu. I stalo se a následující vánoce byli pro oba velice nádherné. Alespoň já to tak vnímal, jelikož jsem nikdy předtím ani potom nedostal nic lepšího. Dostal jsem Ibanez RG270. Černou. Vojta zase basu. Taky černou. Nemaje bubnů, ale s o to větší vervou, jsme začali jamovat. A u toho jsme zůstali hodně dlouho. Po uplynutí blíže neurčité doby, jsme se rozrostli o Honzu Webera (Ta Děfka) A začali zkoušet ve sklepení Weberovic rodiného domu na ořechovce. Za dva roky jsem byl odejit. Jednoho krásnýho dne, jsem potkal Davida Vaňka. Sice o dva roky mladší, ale už tehdy naprosto geniální kytarista. Dohodil mě a mému tehdy čerstvému kamarádovi Jackovi Šimkovi bubeníka i se zkušebnou. Tím bubeníkem byl Michal Zátka. A několikaleté řádění ve zkušebně pod vlajkou kapely Perfect Storm bylo korunováno jedním koncertem. Prvním a posledním v této sestavě.

A zase nicnedělání a ruce v klíně. Pak jsem dostal přes Honzu Webera lano do kapely P.Z.S. (stále netuším co ta zkratka znamená) Tam jsem se ohřál dva roky a na konci, skálopevně přesvědčen, že již nikdy nechci hrát underground, kapelu opustil. Nutno podotknout, že v těchto dvou letech, jsem konečně začal s touhle bandou koncertovat. A toho se člověk těžko vzdává. Zvláště když člověk zase může hrát s Honzou Weberem. 

Poslední koncert s P.Z.S mě nakopl a já hned druhý den začal shánět muzikanty do nové kapely, kterou jsem se prostě rozhodl založit. Materiálu jsem za ty dva roky měl spoustu. Ukecat se nechal Martin - Bambáč - Jára (basa), Honska (bicí) a Martin Jelínek (zpěv a kytara). Tehdy ještě bezejmená skvadra začala zkoušet v Crossu. Po pár zkouškách uvolnil Honska místo Martinu Šveňkovi a kapela dostala název Gun For Rest.