365.
Ach, jak je snadné toužit po tom, co nemám...
Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
365.
Ach, jak je snadné toužit po tom, co nemám...
364.
Letošní jaro je nejkrásnější jaro. Ta síla, co nejde nezapřáhnout, ten jemný kmit nad rodící se trávou, to polknutí noci dnem...
Stejně jako loni.
363.
Tady někde je to místo, kde se rovnoběžka otáčí a vrací se zpět...
362.
Nikdy není brzy zasadit semínka vlastní hlouposti. Sazenice vzchází výborně, stačí jen občas zalít roztokem pýchy a domýšlivosti. Ani nepotřebují slunko na parapetu...
361.
Zhasněte hvězdy, ať nevidím tu věcnou mapu všech mých chyb!
360.
Jdu kolem sokolovny parkem ke gymnáziu. První sníh uhasil plameny hluku. Auta, co jedou po Sokolské jsou z budoucnosti. Křik jejich motorů ještě nevznikl. Vím, že tady někde jsi, že někde v odrazu cesty narazím na tvou tvář, kterou nebude možné políbit.
Ještě pár kroků k nádraží a všechno schlamstne tma. Jen v hotelu Slavie se bude svítit, zapalují totiž v předstihu adventní svíce pro celý svět...
359.
Jak je to možné, že i po tolika letech jsi to stále ty. Ta loďka před vodopádem...
358.
Kam vedou ty stopy v prvním sněhu nad gymnáziem? Za tebou? Jsou to moje stopy?
357.
Ubalím ti doutník z listů ořešáku. Připálím ti paprskem podzimního slunce, abychom ucítili vůni života, který je zároveň v hmotném i nehmotném světě...
356.
Poslepu ve tmě nahmatám dva křemeny a do ticha křísnu. Je to mnohem těžší než pod tíhou povinností vzdát se svých snů...