Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
325.
Popel odloučení dosedá na koberec v obýváku, na linku v kuchyni, na peřiny v ložnici. Stává se nepříjemnou součástí každého nádechu. Astma času sýpe zdá se až k udušení. Otevřít okna nepomáhá...
324.
Dar mlčení, ticha vyznívá nade vše...
323.
Jarní potok, kamenné schody a dotyk hladiny. Probuzení v samotném středu, ticho noci je poklička, už nic nepřeteče... Zůstanu.
322.
Zamčené klasy travin se naklání, sladká únava večera je lepí k sobě, aby nakonec usnuly v zapomnění... Zítřek není. Je jen jeho tiché očekávání...
321.
Jako bychom měli pocit, že přichází konec. A přitom začínají kvést kosatce, koberce rozrazilu se rozvinuly pod švestkami a kopřivy se objímají s meduňkou v objetí líného zahradníka. Všechno plyne dál. Staňme se součástí toho všeho a nemějme pak strach, že se něco končí. Naopak zkusme pocítit tu jemnost stálého plynutí, které se nedívá zpět ani zbytečně dopředu...
320.
Vykvetl modrý šeřík. Setřu ti vůni ze rtů. Neotvírej oči, necháme proletět vlaštovku k hnízdu...
319.
Napiš, až války skončí. Ustelu ti postel a budu na tebe čekat...
318.
Poprašek jarního sněhu z třešňových květů tě objímá. Děkuji za každý den s tebou...
317.
Ne ty, ale já. Já jsem ta cesta do laskavého objetí trešňového květu. Ne ty, ale já a nikdo jiný...
316.
Město v gumákách, zobání na střeše, nohy v teple a mucha v koňaku...
