Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Jan Hlaváč & Naslouchejte hlasu vypravěče big-beat / Praha
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.
CAPTCHA je většinou různě zdeformovaný obrázek obsahující text, který má ověřit, zda u počítače sedí člověk anebo jde o robota. Robot totiž nedokáže rozpoznat text, který se na obrázku nachází. CAPTCHA slouží k tomu, aby automatizovaní roboti neposílali nevyžádanou poštu (tzv. spam) na uvedené emailové adresy.
Dodatečné info
Skupina Naslouchejte hlasu vypravěče pěstuje žánr, který je na pomezí rocku a dirty-folku a jemuž se někdy říká písničkářský nebo renesanční rock. Charakterizuje ho spojení rockové syrovosti s melodickou průzračností a sdělné, uhrančivé texty. Skupina vznikla kolem písničkáře Jana Hlaváče v roce 1991, během téměř dvaceti let existence se v ní vystřídaly dvě desítky muzikantů z různých hudebních ranků a natočila čtyři alba: Živě v Deltě, Můj první ghettoblaster, České pověsti a Naslouchejte hlasu vypravěče 1993-1999. Aktuální sestavu tvoří kytarista Petr Váňa, baskytarista Miloš Rábl, klávesista Pavel Jiroušek a bubeník Miroslav Turek.
Bio a historie
Počátky kapely Naslouchejte hlasu vypravěče spadají do roku 1985, kdy se dva tehdy čtrnáctiletí kamarádi Honza Hlaváč a Ondřej Tichý přezdívaný Kudyd začali na letním táboře učit hrát na kytaru. Přísahali na folk - Mertu, Žalmana, Nohavicu, Plíhala, Bonsai a Čp. 8. Ovšem brzy se před nimi otevřel nový obzor, když jim jejich pionýrský vedoucí a hudební omnivor Jarda předvedl několik kytarových riffů z dílny Visacího zámku, Jasné páky, Ivana Hlase, Eurythmics, Petra Nagye, Markýze Johna a bratří Ryvolů. Od té doby Honza s Kudydem definovali veškeré svoje snažení pomocí termínu folkrock.
V roce 1989, během jednoho červnového víkendu, napsal Honza osm písniček, které o týden později natočil v improvizovaném domácím studiu spolužáka Michala Křižky v Hostivicích. Během čtyřhodinové frekvence Honza stihl kromě kytarových partů nahrát i
party baskytarové a klávesové, což ovšem neznamená, že na ty nástroje umí. Z písniček přežily dvě - Od zítra budu naslouchat hlasu vypravěče, která se tehdy ovšem jmenovala Babylonské věže, a Země ve středu větrný růžice, která měla název Bílá paní.
Ovšem skupina jako taková vznikla až roku 1991, kdy Honza ukončil slibně se rozvíjející kariéru „děvečky pro všechno“ ve skupině Hany Zagorové a začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy. Naslouchejte hlasu vypravěče se tehdy jmenovala Království nebeské a bylo to vlastně trio, kde hrál Honza na kytaru, Kudyd na violoncello a jeho bratr Milan přezdívaný Lojd střídal elektrickou kytaru s trubkou. Tuhle trojici občas doplnil
šedesátiletý svérázný houslista a malíř Jiří Kubík, jehož předčasná a docela ošklivá smrt se promítla do některých textů (Buď zdráv!, Jakub, Jan a ryba). Repertoár
tvořily převážně Honzovy písničky, z nichž některé jsou provozuschopné dodnes (S touhle básní nehraj si, Vänern a Vättern, Koketka fontána), zatímco jiné tak otřesné, že právem upadly v zapomnění (za všechny jmenujme Mýdlovou operu, která se dostala do rubriky Texty jen proto, že si Honza dodnes její slova bůhvíproč pamatuje), a taky několik dylanovek, k nimž Honza opatřil české texty (třeba Jak kámen v kamení, Vpleten do modrý nebo Je po všem, děvče smutný, děvče zlý).
V létě roku 1993 hrál Vypravěč v lesní hospodě v osadě Kleštěnice (leží poblíž obcí
Ptákov a Mrtník, což skutečně není vtip), kde se na improvizovaném pódiu střídal s rockovými kapelami Prádelna
a Kotelna. V Prádelně i Kotelně seděl za bicími zajímavý multiinstrumentalista Standa Koubík, který dokázal zahrát
na jakýkoli nástroj, který se mu dostal do ruky, ovšem nikdy se nikam necpal a nejradši psal doma do not aranže. Ještě téhož večera se ho ve zdemolovaném sále plném opilých studentů lingvistiky, historie a archeologie podařilo přemluvit, aby hrál na bubny
v celkem poklidném Vypravěči.
Pár dní nato doplnil rytmickou sekci Kudydův bývalý spolužák ze strojní průmyslovky na Třebešíně Jirka Váňa. Premiéra nové sestavy proběhla před plným sálem klubu Delta na pražské Dědině. V tomto klubu, který kapela jeden čas mohla považovat za
domovský, vznikla o rok později live nahrávka Živě v Deltě s písničkami jako Lamia-Larisa-Edesa, Madame Butterfly, Maria,
Josef nebo dylanovkou Úkryt v bouři.
Brzy se ovšem stala nemilá věc: Jiří Váňa měl rande, na které jeho dívka nemohla přijít a poslala místo sebe sestru, aby vyřídila omluvu. Vášnivý a zároveň nešikovný Váňa ještě téhož večera se sestrou své vyvolené počal dítě. Takříkajíc mu ujely nohy a
v předtuše nastávajících starostí s muzikou raději praštil. Pod vlivem této události vznikla depresivní písnička Ztracenej čas. Váňa však v propadlišti
dějin nezmizel navždy, k hudbě se po čase vrátil a dnes mimo jiné hraje ve skupině Klec, která patří k tuzemským klezmerovým legendám. A aby to byl happy end jak z prvorepublikového filmu, dnes má Váňa s onou ženou,
která tehdy ochotně zaskočila za svoji sestru, tři zdatné syny oplývající nepřehlédnutelným hudebním talentem.
Ale vraťme se zpátky. Na uprázdněné místo baskytaristy nastoupil Standův spoluhráč z Prádelny, kníže Oto Sukovský, distingvovaný aristokrat a markýz bezpražcové kytary (na pražcovou samozřejmě umí taky, ale tehdy na ni neměl peníze).
Kapela se považovala za sehraný tým, leč pravda vyšla najevo v roce 1994 v solopiském studiu Solisko při natáčení alba Můj první ghettoblaster. Hudební režie byla svěřena česko-americkému bluesmanovi
Bobbymu Houdovi, který je trochu bohém a chaotik, takže se ve studiu všichni brzy porafali. Klid zachovali jen flegmatici Standa Koubík a Oto Sukovský, zatímco například mezi Honzou a Kudydem proběhla
ohledně pojetí písničky Ptačí cesty výměna názorů, která skončila nožem zaraženým hluboko do futra dveří a Lojdovým prohlášením, že ze skupiny odchází. Jako náhradu doporučil saxofonistu Štěpána Škocha a trumpetistu Petra Kužvarta, kteří později zakotvili ve skupině Chinaski. Po Štěpánu Škochovi
zůstala na albu, které dnes nikdo z kapely nemá rád, zvuková stopa, a to v písničce Svátek Violy da Gamba. A vůbec – nahrávání se tehdy zúčastnil kdekdo, třeba kytaristé Marek Šimůnek (dnes kapela Last Minute),
Tomáš Valášek z někdejšího Basic Beatu Báry Basikové, Vláďa Dvořák z původní sestavy Precedensu a frontman Lokomotivy Planet, písničku V rakvi byla krásná s Honzou
nazpívala Laura Kopecká, nyní frontmanka skupiny Ahmed má hlad.
Někdy v té době Honza seznámil Kudyda se svými kamarády ze školy, kteří založili skupinu Neočekávaný dýchánek. Hledali kontrabasistu, a protože Kudyd měl ke kontrabasu vždycky blíž než ke kytaře nebo
violoncellu, nastoupil k nim. Kromě toho měl ještě svou vlastní kapelu, Jarabáky, a ze stálé sestavy Naslouchejte hlasu vypravěče se pomalu začal vytrácet. Jako by mezi ním a Honzou pořád trčel ten
nůž zaražený do futra... O několik let později ho na čas nahradil violoncellista Tomáš Fingerland. Ovšem v té době Lojd, který ve skupině zůstal, přivedl houslistu
Víta Nermuta, který hostoval už na albovém debutu a s nímž kapela odehrála několik desítek skvělých koncertů.
Hrálo se opravdu hodně a kapela se dokonce dostala do finále soutěže New Rock Generation. Honza psal texty pro kdekoho, mezi jinými pro Vaška Veselého, někdejšího kytaristu Mišíkova Etc..., Mertovy Dobré úrody a lídra kapely Dobrohošť (třeba Okolo Třetužele nebo Slévání zvonů). Jenže pak udeřila další z osudových ran.
Začalo to tím, že v roce 1996 baskytarista Oto usoudil, že chudoby už bylo dost, a začal podnikat – vzal si úvěr a pronajal si starý zruinovaný zámeček, kde hodlal vyrábět kytary a baskytary. Jak už
to v podobných případech bývá, skončilo to malérem a depresí. A když Honza jednoho dne na Otově pracovním stole spatřil živnostenský list a na něm položenou bouchačku, došlo mu, že Ota má jiné starosti než hraní s kapelou. Tuhle atmosféru zmaru dobře
vystihuje text Krvavé podvečerní písně. Na Otovo místo nastoupil Miloš Rábl, kterému patří nahrávací studio Solisko, o němž už byla řeč. Ve skupině je
dodnes.
V té době se Vypravěči začal pomalu vzdalovat i Lojd, který studoval hru na trubku na Konzervatoři Jaroslava Ježka, a jednak aby se vyhrál a jednak aby si přišel k nějakým penězům, začal muzicírovat s kdekým - od Dana Nekonečného přes big band Václava Kozla až po dechovku. Dva roky strávil na štaci s německým cirkusem, což mu hudbu znechutilo
natolik, že s ní nadobro praštil. Dnes je z něj velmi šikovný překladatel a tlumočník z portugalštiny a vyhledávaný znalec brazilských reálií.
Zatímco se za Lojda hledal náhradník, Vypravěč natočil - vlastně na objednávku - kuriózní tematické album České pověsti, které zaranžovali Miloš se Standou. Byly na něm písničky jako Bratře, vstávej!,
Mladý bůh, Letnice nebo Hej, volci!, z nichž se koncertního provedení dočkaly jen dvě posledně jmenované. Zvlášť
Standovy aranže byly pojaty tak velkoryse, že byla ve studiu každá ruka dobrá a na albu nakonec hrál kdekdo včetně Kudyda a Lojda, takže nikdo nevěděl, kdo do skupiny patří a kdo ne. Nikdo to ovšem neřešil.
Skupina naléhavě potřebovala stálého kytaristu, a tak byl po experimentech s Pepou Karafiátem (Garáž, Plastic People of the Universe) a Petrem Stráníkem (Dobrohošť, Irish Dew) angažován sedmnáctiletý Miloš Rosůlek, energií nabitý, bohem nadaný a technicky zdatný muzikant, který je dnes opravdovým mistrem svého nástroje. Tehdy se ovšem s gustem oddával všelijakým
libůstkám, a tak mu Miloš Rábl v předvečer Štědrého dne roku 1998 v hospodě po chlapsku promluvil do duše, což mělo za následek, že se na Nový rok ve zkušebně objevil nový kytarista.
Oním nováčkem byl protřelý harcovník Martin Částka, který v té době vyučoval v hudební škole ve Mlejně hru na bluesovou a country kytaru a platil za jednoho z nejlepších českých bottleneckařů. V minulosti hrál s kdekým, Tomášem Linkou počínaje a třeba Jitkou Zelenkovou konče. Nastoupil do Vypravěče s vervou, jeho kytara byla dlouhý čas pro kapelu charakteristická a
jeho divoká pódiová show nezapomenutelná. Při jednom z vystoupení v dnes už neexistujícím klubu v Pařížské ulici stihl během vypalovačky Čajkovskij u piana pokácet hned čtyři stoly.
V roce 2000 bubeník Standa Koubík oznámil, že se stěhuje na neznámé místo a na bubenickou židličku místo něj usedl černošický démon Milan Panocha přezdívaný Prase, známý
například z Joe Carnation Bandu Pepy Karafiáta. Standa byl takový dobrák, že během premiérového koncertu, který proběhl těsně před silvestrovskou půlnocí na zaplněném Václaváku a na němž Částka s
Honzou neuvěřitelně řádili, seděl vedle nového bubeníka. Dohlížel, aby Prase nezapomnělo na žádnou stopku a nepřejíždělo konce písniček – šlo zejména o problematickou Ó, mámo!, která má vždycky tolik slok, na
kolik si Honza zrovna vzpomene. Pak se tichý všeuměl Standa nenápadně vytratil a pocity zbytku kapely lze nejlépe vyjádřit slovy vleklý stesk.
Prase do kapely nastoupilo v době, kdy se chystalo album Naslouchejte hlasu vypravěče 1993-1999. Prostý název naznačuje, že jde o výběr z nahrávek, které během uplynulých let vznikly v Milošově studiu. Bylo jich několik desítek a byl v nich takový
bordel, že u některých písniček si nikdo nedokázal vzpomenout, kdo je vůbec nahrál, a ve dvou případech si Honza dokonce nepamatoval ani to, že takové písničky napsal (Ukrad buicka, která se na cédéčko nakonec
nedostala, a Vráž, k níž se Honzovi dodnes nepodařilo vyhrabat text, takže ji v rubrice Texty nenajdete). V případě Braniborskýho podzimu dodnes panují dohady, jestli
elektrickou kytaru nahrál Částka, nebo Rosůlek – ani jeden z mistrů svou práci kupodivu nerozezná. Některé kapely holt práci ve studiu považují za obřad, zatímco jiné – ty, které mají ve svých řadách zvukového mistra a majitele studia – si toho
neváží.
Černošický démon Panocha v kapele zůstal pět let, pak Miloš místo něj přivedl svého spoluhráče z Neckářových Bacilů a někdejšího bubeníka Mišíkova Etc... Jirku Šusteru. Ten zase zlanařil vynikajícího a pravdivými i nepravdivými legendami opředeného klávesistu Zdeňka Hradeckého
(například legenda o tom, že v posteli má Hammondy bé dvojky a usínají bok po boku, je pravdivá). V branži se mu přezdívá Mošna, neboť přes rameno nosí ošoupanou mošničku, kterou neodkládá ani při koncertech. Nosí v ní noty a spoustu dalších důležitých věcí.
Kapela šlapala jak hodinky, staří praktici a realisti Šustera s Ráblem měli zpočátku dost sil, aby ukrotili rozjíveného Částku, ohlídali éterického Mošnu a peskovali nevyzpytatelného Hlaváče. Jenže za tři roky síly začaly opouštět zejména Jirku
Šusteru. Ukázalo se, že to není obyčejná únava, ale rakovina. Někdy v té době Honza dokončil písničku Indiana Jones, kde se zpívá: Matky pluků, děti květin pořád vedou svou: „Přežiješ-li protentokrát, pak jenom
náhodou...“
Na Jirkově pohřbu už chyběli Mošna i Martin. Kapela Naslouchejte hlasu vypravěče prostě přestala existovat. Martin Částka někam zmizel, a když se za nějaký čas ozval, zmínil se, že se mu jaksi zamotal život, prodal kytaru i kombo a stěhuje se do daleké, neznámé země. Nějakou dobu se skoro nic nedělo, Honza s Milošem chodili na pivo do černošického Clubu Kino. Občas si k nim přisedl kytarista a
dramaturg Kina Petr Váňa a poptal se co jako. No - vlastně nic, Miloš z nostalgie smíchal dvě poslední nahrávky, Zmáčeného paladina a Nevěstku z Baltimóru s Mošnovými klávesami a bicími zvěčnělého Šustery.
V roce 2009 se Petr Váňa konečně vyjádřil: nebude na nic čekat, vezme si kytaru a jde hrát do Vypravěče, jestli tedy kapela bude ještě existovat. S Milošem do Honzy, jemuž už se po všech těch kotrmelcích do ničeho nechtělo, tak dlouho hučeli, dokud nepovolil. Pomalu se začala rodit nová sestava kapely, která se ustálila během nahrávání nových a nikdy nehraných či oprášených písniček (Chloupek sestřenice, Londýnská modř, Do poslední kapky). Za klávesami je dnes Pavel Jiroušek, který obsluhuje i elektrickou kytaru, a za bicími Míra Turek. Snad je to tak definitivní. I když – co je to definitivní?