Fender Stratocaster, made in Japan, signature Richie Kotzen
Má poslední kytara, koupil jsem ji na konci roku 2010, nádherný nástroj, zní úplně jinak než ostatní, je vyjímečná....
O kytarách a o přestrojeních (úryvek z právě vycházející knihy V.Redla)
S cizími kytarami je to totiž jako s cizími ženami.
Buďto se vám nelíbí, nebo byste ji taky chtěli. Obojí je špatně.
Je dokonce možné, a určité indicie tomu nasvědčují, že (některé) hudební nástroje mají duši. Inu, úplně se to vyloučit nedá. Jedni tvrdí, že mají, jiní že ne... a já říkám - záleží kdo na ně hraje. A taky co. A jak.
Pokud by ale něco takového vůbec možné bylo, pak je ovšem nade vší pochybnost, že kytara má duši ženy. Kytara je prostě ženského rodu. Už jen ta podobnost tvarů...
(tedy, ehm... když pomineme ženy-klavíry a ženy-trubky).
Můj dlouholetý souputník Petr, se kterým sdílím podobný názor na tuto věc, jednou udělal dobrý skutek a půjčil svoji mistrovskou baskytaru kolegovi v tísni. Cha ! Měsíc s ním pak nemluvila ! Úplně z toho šoku ztratila tón. Musel ji pak dlouho odprošovat a hrát na ní potupné stupnice a etudy, jako když se poznali, než se zase naučila normálně znít.
Vlasta Redl
