Ne, to prostě neexistuje, že bych jí něco nepřinesl. Od té doby už to nejde.
Ve chvíli, kdy začnete cítit, pochopíte, že jiná možnost už není. Nejlepší cestou vás bude navigovat úsměv. Nejdříve jedné ženy a postupně všech lidí. Neomylná navigace. Sami to lépe nezvládnete.
Píseň přišla do hlavy, dostal jsem ji ven, ale význam mi dlouho zůstával skrytý. Vzdorovala více než rok, než mi dovolila opatřit videoklip. A snažila se mi například vysvětlit, že hlava se hlavou pochopit nedá.
Žena...
Přetahujete se a… špatná cesta. Bojujete a... slepá ulička.
To přece není možný, musí tam být nějaký kód. Jak to, že když nás někdo každou vteřinou naviguje ideálním směrem, tak se raději vzpíráme, aby to bylo po našem?
Kdo by se namáhal uvažovat o tom, kde se to “naše” vzalo. Proč se nám líbí to a ono, když člověku u vedlejšího stolu v kavárně zase opak.
I stalo se, že jsem na jedné pěkné portugalské pláži přemýšlel o slovu zázrak a poznal jsem, že popisuje “něco za zrakem”. Tolik toho nevidíme. Třeba princip, díky kterému vyroste na duně u moře tráva. Nezajímá nás, co za tím stojí. Spokojíme se s
pojmy jako osmóza, fotosyntéza nebo ethylen. Když to zní dostatečně cize, tak je vše vysvětleno a hotovo. Blbá kytka...
No a konečně, k našemu tělu často cítíme nenávist, když nás bolí. Ale koho vlastně bolí? Kdo to cítí? Hlava? Mozek? Kdo to je? Kdo nás to tam prudí?
Uvědomění, že to samé, co řídí květinu, je i uvnitř nás, je vysvobozující. Přeci jen, je to přesně ta věc, kterou se snaží po tisíciletí vysvětlit křesťanství, buddhismus i islám. Jediný problém je, že to lze slovy vysvětlit leda sotva.
Někdo se k tomu pročte, někdo si to nese celý život z milující rodiny, v někom to rozpálí partner a spousta to nepozná nikdy.
Kdy už si uvědomíme, že se musíme naučit cítit? Nepřemýšlet, neanalyzovat… Pochopíme někdy, že umírají formy, ale láska ne?
Youtube Video wP261KXtoXM
