Noc byla dlouhá, supernova svítila.
Pastýři spali, tma se se z břehů vylila
a světlo otisklo své tělo do mraků
v tom okamžiku zázraku.
Pastýři spali, než je cosi vzbudilo.
Bylo to světlo, jež se z břehů vylilo.
Pak anděl sestoupil a tehdy zvěstoval,
že narodil se Kristus --- král.
A než se vrátil na oblohu,
nad nekonečná území,
tak zvolal: "Sláva na výsostech Bohu
a mír všem lidem dobré vůle na zemi."
Území
je beze stopy činu,
na zemi
si ráda odpočinu.
Na zemi
a s kamarádem z mládí,
blaze mi,
byť nemáme se rádi.
Miluji
se s dosud živým tělem,
lituji,
že není spasitelem.
Chci se vzdát
své nesmrtelné duše.
Na sabat
přijedu na ropuše.
Oblékám
si světle černé šaty.
Drahokam
mi půjčil jeden svatý.
Růženec
mi půjčil pololetní
milenec,
co zůstal impotentní.
Mám půvab mladé kurtizány,
křídla tmy a srdce vrány.
Ruce černé od klavíru
zabalím si do papíru.
Po sklenici cyankáli
hodinu mne žáha pálí.
Otec leží na chodníku
po požití arzeniku.
U potoka
jsem zanechala stopy.
Nevysoká
zvěř snad se neutopí.
Jediný vlas
mi z hlavy neuloupí,
na to jsou zas
ti samci příliš hloupí.
K večeři mám párek pávů,
musím dbát na správnou stravu,
protože jsem komtesou.
Musím myslet na svou váhu,
na svou pleť a na popravu,
ke které mne ponesou.
Způsob, kterým piji kávu,
zatěžuje moji hlavu,
připadám si pokleslá.
Markýz ve svém žlutém hávu
přinesl mi tajnou zprávu,
zve mne k sobě do křesla.
Ač společensky postavena
a historicky doložena,
mám stále jisté obavy,
zda jsem sto, byť oblečena,
uplatnit tvar své postavy.
Po své vůli, po svém právu,
pro svou čest a pro výstrahu
opouštím své vězení.
Markýz, zdá se, ztratil hlavu,
která byla v nesouladu
s tím, pro co jsme zrozeni.
Jsem delikátně roztomilá
a v tom je skryta moje síla
s níž pozoruji markýze,
kterému jsem odpustila,
že spolkl mého platýze.
Jsem vyzývavě okouzlena
svým způsobem a podle jména,
v něm skrývám tajné úmysly.
Markýz pláče jako žena.
Krásný je ten, kdo nemyslí!
