Sto mrtvých miminek v jedné popelnici

Členové skupiny

vikishock

Kontakty a odkazy

Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.

Dodatečné info

Sto mrtvých miminek v jedné popelnici - Stručná historie jednoho svátečního kvarteta

I. Vznik a zánik první sestavy Sta mrtvých miminek

U zrodu svátečního kvarteta Sto mrtvých miminek v jedné popelnici stáli staří přátelé Viki Shock s Janem Nejedlým a jejich životní partnerky (v případě Shocka jednalo se, jak se později ukázalo, o partnerku pouze dočasnou). Prokletý básník Shock z pražských Nuslí již dříve prznil hudbu v antihudebním tělese Ironickej mozek, které definitivně skončilo na jaře 2004, zatímco klánovický redaktor a spisovatel Nejedlý (původně vystudovaný pedagog) vedl kdysi dětskou punkovou skupinu Tři kastróly. Když však jeho spoluhráči (částečně Nejedlého vlastní děti) dorostli do puberty, jeho rodičovská autorita respektive autorita kapelmajstra vzala za své a rázem bylo po skupině. Počátkem podzimu 2005 se tedy oba osiřelí a bývalí frontmani sešli, aby si poklábosili o nevděčném údělu hudebních novátorů. Oba měli v šuplících nerealizované texty a pseudohudební nápady, které chtěli zužitkovat, a tak je nenapadlo nic lepšího, než založit společně kapelu zcela novou. Shodli se na hudebním stylu, který pracovně označovali za šramlbubblegum, a protože ani jeden z nich neuměl pořádně na nic hrát, rozhodně neuvažovali o tom, že by přibrali někoho s hudebním sluchem, kdo by je brzdil v jejich kakofonickém rozletu. Tehdy třicetiletý Shock chodil krátce s Ájou Malečkovou, studující již drahně let výtvarnou výchovu, a jak se zdálo bez ambicí ji vůbec někdy dokončit. Tato půvabná a idealistická bytůstka ihned projevila zájem vstoupit do kapely, přičemž se dušovala, že ani ona neumí na nic hrát (což se posléze skutečně prokázalo), takže byla přijata. O pět let starší Nejedlý byl šťastně ženat, a byl si jist, že manželka ani jeho tři ratolesti nebudou proti, aby si doma muzicíroval s přáteli, pročež prý se může zkoušet v rodinné vile Nejedlých v Klánovicích u Prahy. Ája Nejedlá však byla před mateřskou dovolenou učitelkou hudební výchovy, tedy bylo jasné, že členkou kapely být nemůže.

A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básničku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón. Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.

Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzla a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzlovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B. T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvukynejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta.

Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.

Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky.

Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby, aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.

Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.

Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.

Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“ Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.

Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji. Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.

II. Resuscitace Sta mrtvých miminek a jejich opětovná agónie

Lze tomu skutečně jen velmi těžko uvěřit, ale po téměř šesti a půl letech od prvního a zároveň na dlouhou dobu posledního koncertu sváteční kvarteto Sto mrtvých miminek v jedné popelnici vstalo z mrtvých! Prokletý básník Shock totiž na podzim 2012 opět počal dráždit dětské syntezátory Casio a výsledkem byly jeho dva one man projekty Praotec Mazlofóňan a Půlnoční Rapsódie, které jsou k slyšení na bandzone. Shockův kamarád Viktor Puci navrhl mistrovi samohrajky, zda by nevystoupil s tímto novým materiálem na tradiční akci Branické vajíčko, kterou organizoval. Shock nejprve vystoupení neprozřetelně slíbil, ale později se začal vymlouval, že samostatné vystoupení s novými projekty nezvládne. Puci však trval na dodání slíbené hudební produkce na svou akci. Shock tedy oslovil Honzu Nejedlého, zda by snad společně jen pro jednou nezopakovali koncert Mrtvých miminek. Nejedlý nebyl proti, nicméně oba věděli, že potřebují ještě kytaristu. O angažování bývalých spoluhráček Áji Nejedlé a Áji Malečkové však nemohla být řeč. Proto Shock zlanařil kytarového čarostřelce pana Vikomta de Abík, jenž se prezentuje na bandzone jako písničkář. Shock s Abíkem se už předtím jednou sešli na jakési neveřejné jam session, takže Shock věděl, že Abík nabídku rád přijme. V pátek 1.ledna se u Abíka na pracovišti (v šatně nejmenovaného pražského hřbitova) uskutečnila první zkouška, na kterou se bohužel nedostavil Honza Nejedlý. Nicméně Shock s Abíkem se pokusili alespoň trochu sehrát (ze zkoušky existuje i několik nahrávek).

V úterý 5. února 2013 se uskutečnil historicky druhý koncert svátečního kvarteta (respektive už jen tria) Sto mrtvých miminek v jedné popelnici v Eliášově zahradní restauraci u Šimků v pražském Braníku. Stalo se tak u příležitosti pohanského svátku zvaného Hromnice, který připadl sice už na sobotu 2. února, ale nebuďme detailisté. Viki Shock "zpíval" a hrál na syntenzátor, Vikomt de Abík hrál na 4strunnou španělskou kytaru, a Honza Nejedlý "zpíval a hrál" na zednické piano čili tahací harmoniku.

Úvodem zazněla skladba Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, která vzbudila zasloužené ovace. Následovala Chudák holka, přičemž Honza Nejedlý byl velmi rozpustilý a pivním mokem rozjařený, pročež odmítal hrát na harmoniku. Vlastní si z domova pro jistotu nevzal, ale Saša Niklíčková ze skupiny Panna a Vorel, kterážto kapela hrála předtím, hbitě mu zapůjčila svůj nástroj. Harmonikář se tedy uvolil spolupracovat, přestože kapelníka posílal nevybíravými slovy kamsi za to, že vůbec musí hrát. Chyběl totiž na páteční zkoušce, takže si nebyl jistý svou hrou. Při následující skladbě Prasátko vlastenec byl už spokojenější a rozehranější. Ovšem další skladbu na harmoniku (Stará irská balada alias Starej O´ Donnell, o pedofilním otci, jenž zneužívá svou dceru, napsáno ještě před odhalením případu Josefa Fritzela!) již odmítl zahrát a o písničce Medvídek Drsňák, která byla též původně na programu, dokonce tvrdil, že si nepamatuje, že by kdy vůbec takovou píseň hrál! Shock a Abík tedy zahráli bez rebela skladbu Ivona voní (zde hrál Shock na foukací harmoniku) a posléze Shock sám se syntezátorem zakončil koncert hitem o vrahovi dětí Už tě nikdo nikdy neuvidí.

Publikum bylo Miminky freneticky nadšeno (spíše za obrovské nasazení než hudební um), a tak asi dvacítka diváků odměnilo skupinu putovní cenou Branické vajíčko! Tuto jim předal Tomáš Vorel, člen skvělé skupiny Panna a Vorel, která trofej získala loni. Mimochodem byl to právě kytarista Tomáš Vorel, který Sto mrtvých miminek přirovnal k legendárnímu Aktuálu Milana Knížáka. Po předání ceny Shock a Nejedlý spontánně přidali ještě á capella cover verzi písně Mustafa Ibrahim od skupiny Queen s českým textem od Františka Ringo Čecha Pavlata Antonín. I tento bonus byl odměněn aplausem.

Bezprostředně po tomto úspěšném comebacku však k rebelujícímu rozpustilému Honzovi Nejedlému přibyl další problém. Taktéž rozpustilý a pivním mokem rozjařený Vikomt de Abík cestou z koncertu absolvoval v tramvaji konflikt s jakýmsi bezdomovcem a na obranu použil svou kytaru, kterou o agresora rozlámal na kusy, takže byl rázem bez nástroje. Zdálo se tedy, že členové Mrtvých Miminek jsou natolik rozpustilí, že to rozpustí samotnou kapelu!

Přesto se ale u příležitosti svátku Apríl v pátek 5. dubna 2013 večer v klánovickém kině v rámci humoristického pořadu Klánovický svařák uskutečnilo třetí, a pravděpodobně poslední, vystoupení svátečního tria Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Původní idea byla taková, že skupina zahraje v obnovené a nově doplněné sestavě alespoň pět songů, přičemž týden před vystoupení udělá společnou zkoušku. Tato představa však dostala trhlinu v okamžiku, když novopečený kytarista Vikomt de Abik oznámil, že v den vystoupení nemá čas, neb se chce jako divák zúčastnit koncertu jakési blackmetalové legendy. Ani manželé Nejedlí nejevili o zkoušku zájem. Další rána pro kapelníka Shocka přišla v okamžiku, když zjistil, že píseň Miminek Jedu si ve svý káře zařadili Nejedlí do vystoupení svého staršího hudebního projektu Tři kastróly, který produkují se svými dětmi, před Miminka. Jelikož jsou však Nejedlí autory tohoto country hitu, nemohl proti tomu Shock protestovat. Nejedlí sice Shocka přizvali ke zpěvu této písně, kapelník však nechtěl narušovat rodinný charakter provedení skladby, pročež zdvořile odmítl. Playlist samotných Miminek se tak ovšem dramaticky zmenšil.

Vystoupení svátečního tria v Klánovicích se tedy nakonec smrsklo na pouhé dvě písně, a sice na Už tě nikdo nikdy neuvidí, kterou zahrál Shock sám, a na titulní píseň kapely. Zde se ke zpěvu přidali i manželé Nejedlí, ačkoli Ája Nejedlá prchla z pódia již před koncem songu. Honza Nejedlý před vystoupením vedl s kapelníkem Shockem napůl mystifikační interview. To bylo zachyceno i s oběma písněmi na video paní Arthurkou Višňovou a je ke shlédnutí na profilu Mrtvých miminek na bandzone.

Jako kabaretní vložka bylo sice vystoupení odměněno aplausem, avšak další a delší, takříkajíc samostatná vystoupení kapely byla za tohoto stavu nereálná. V plánu byl ještě koncert Miminek v pražském klubu Mlha. Po zjištění, že klub ukončil činnost, odešlo na odpočinek i Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Věřme, že se tentokrát jedná o odpočinek definitivní.

III. Třetí příchod nesmrtelných Sta mrtvých Miminek z jedné popelnice

Téměř přesně 10 let po prvním comebacku SMMVJP (a zároveň pouhý den před pohanskými Hromnicemi a křesťanským svátkem Uvedením Páně do chrámu) se ve středu 1. února 2023 v pět hodin odpoledne sešlo trio Viki Shock, Honza Nejedlý a Jarda Toms v nuselském bytě spisovatele Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jarda Toms léta spolupracoval s Honzou na jeho krátkých filmech jakožto kameraman, zvukař, střihač i herec. Tyto kinematografické piškuntálie pouštěl do světa pod značkou JATOFILM. Vzhledem k tomu, že v pěkné řádce těchto grotesek účinkoval i prokletý básník Shock, se všichni tři dobře znali. A protože zimní počasí bylo nevlídné, chlapci se nudili a Jarda byl výborný kytarista, domluvili se, že se spolu pokusí obnovit legendární kapelu Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Původně sváteční kvarteto se tak opět proměnilo v sváteční trio. Vaňkův byt byl vybrán, protože byl prostorný a dětský pokoj již nebyl z hnízda vyletivšími ratolestmi využíván, tudíž se k němu muzikanti prostě nakýblovali a tři hodiny zkoušeli. Vaněk se chvíli pokoušel tuto akci narušovat konverzací, ale osobité tóny umělců ho brzy vyhnaly na druhý konec bytu. Jako první přišla na řadu titulní píseň kapely. Z nahrávky z kytaristova diktafonu je slyšet automatický rytmus bicích z Shockových dětských kláves Casio SA 20 z přelomu 80. a 90. let minulého tisíciletí, které po písni definitivně dohrály a odebraly se do hudebního nebe či spíše pekla, takže Jardova kytara od té doby hrála prim. Dále byly nazkoušeny a nahrány skladby Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Jedu si ve svý káře, Medvídek Drsňák, Slepá dívka a Půvabný sporák, což je cover verze Nejedlého songu ze zaniklé dětské punkové skupiny Tři kastróly. Po konci první zkoušky oslavila kapela tuto událost v blízkém hostinci U Bansethů.

Další zkouška se konala už ve čtvrtek 9. února opět u v bytě u Vaňka. Pan Nejedlý přinesl několik nových textů a hudebních nápadů. Konkrétně se jednalo o pseudoromskou Kiki móre, pseudodechovku V sadu, a skladbu ve stylu skupiny Garáž jménem Garáž, grunge. Kromě toho si přinesl i malou skříňku, na kterou se posadil a popleskával si na ni. Na Shockův dotaz, proč sebou tahá kus nábytku, odpověděl, že je to hudební nástroj z rytmické sekce zvaný cajun. Tudíž všechny ten den nazkoušené a nahrané skladby obsahují zvuk této „skříňky s vyříznutým otvorem z jedné strany,“ jak si cajun definoval básník Shock. Kapela zkoušela tentokrát více než tři a půl hodiny, takže pan bytný Vaněk během ní usnul, ačkoli to později popíral. Kromě nových verzí písní, které nahráli již minule, přibyly na diktafonu To pivo si dám, Pohádek je nám třeba, Ivona voní a Prasátko vlastenec. Došlo i na Starou irskou baladu (O´Donnell), po jejímž dohrání se pedagog Nejedlý ohradil, že tuto zhůvěřilost o incestním pedofilovi by do budoucna hrát nechtěl. Nato Shock apeloval, že je naopak třeba o těchto odpornostech zvěstovat zprávu všemu tvorstvu, aby všichni věděli, co se nesluší, a tím na ně pedagogicky působit a tak je vychovávat.

O pár dní později Nejedlý informoval Shocka, že domluvil vystoupení Miminek v literárně hudebním kabaretu Vaňka-Úvalského a Josefa Straky v Café Avoid v kobce č. 10 na náplavce v Podskalí, a sice na úterý 21. února. Shock sice nejdříve protestoval, že to je příliš brzy, že nemají pořádně nazkoušený repertoár, ale couvnout již nešlo. V inkriminovaný den před Popeleční středou se tedy skutečně odehrál comeback Miminek. Ještě předtím absolvovala kapela hodinovou zkoušku vybraných písní, tentokrát u Shocka doma, taktéž v Nuslích. K nelibosti Vaňka, který chtěl kapelu jako zlatý hřeb večera až na konec celého pořadu, vystoupila už na konci první půle, neboť kytarista pospíchal do práce na noční směnu. Playlist byl tento: V sadu, Sporák, titulní píseň, Chudák holka, Slepá dívka, Medvídek Drsňák a jako přídavek Garáž. Na akci vystoupil také Tibor „Timothy“ Neméthy, který skupinu pozval do svého kabaretu v Dark Velvet Absinth Baru na Žižkově. Show se uskutečnila již v pátek 24. února. Původně se kapela domluvila, že zahraje dvojnásobně delší set než v úterý, ale pan Nejedlý přišel z práce značně uondán a nechtěl o tom ani slyšet. Opět tedy došlo na přehrání pouze sedmi písní. Kromě V sadu, Sporáku, Garáže a Medvídka byla prvně zahrána romale Kiki móre, a to s velkým úspěchem. Zabodovaly taktéž hity Ztřeštěné slůně a country Jedu si ve svý káře.

Namlsán rychlými úspěchy skupiny domluvil Shock koncert v nuselském klubu Rockberry v rámci pravidelného open mike tzv. Bláznů ze zaniklého doupěte v Košířích jménem Paliárka. V pondělí 6. března odpoledne se tedy kapela opět sešla u Shocka v bytě, kde po vzájemném vyjasňování stanovisek polorozhádaných primadon Shocka a Nejedlého (Shock chtěl více zkoušet a hrát delší koncerty, zatímco Nejedlý naopak) ve stylu rivality Johna Lennona a Paula Mc Cartneyho došlo nakonec i ke zkoušce díky mediátorským zkušenostem kytaristy Tomse (v roli George Harrisona). Konečně po 20. hodině večerní v Rockberry zahrála Miminka prozatím svůj vůbec nejdelší set se stopáží půl hodiny, přičemž vymastila hned desítku fláků: V sadu, Sporák, titulní píseň, Ztřeštěné slůně, Slepá dívka, Medvídek, Garáž, Kiki móre, Jedu si ve svý káře a jako přídavek Chudák holku. Ve freneticky nadšeném publiku seděl i šéfredaktor Pražského Patriota Honza Puci, který den předtím publikoval pozvánku na koncert, a kytarista skupin Smažený řízek Tomáš Vorel, jenž se o dekádu dříve zúčastnil akce Branické vajíčko, kde s formací Panna a Vorel zahrál po boku tehdejšího line-upu Miminek. Téměř celý koncert nafilmoval Jakub Žid na starší kameru. Záznam však zatím nebyl digitalizován, nyní je v péči Krtka z nakladatelství Nájezd, jenž byl rovněž divákem onoho památného večera a v čísle 555 svého časopisu o něm dokonce napsal glosu viz zde:

https://najezd.wz.cz/homef.html

Kompletní videozáznam pořídil také kytarista Jarda Toms ze své kamery umístěné na pódiu, která snímala kapelu z boku (vlastně nahrál již celé vystoupení v Dark Velvet Absinth Baru, na němž nezabral větší části hlav zpěváků s vysvětlením, že to nevadí, protože to má jen pro osobní potřebu, aby zpětně zjistil, jak kapela hrála a kdo a kde dělal chyby). Po zjištění, že na bandzone.cz již nelze vložit video z notebuku, ale pouze z YouTube, pak Shock rozeslal nafilmovaný koncert přes úschovnu asi stovce lidí, čímž kytaristu nakrknul, neboť mu v druhé půlce show praskla struna a nechtěl, aby se jeho kolegové, seriózní muzikanti, dozvěděli, že se mu něco takového může stát. Případně nechtěl, aby se tito profesionálové dozvěděli, že vůbec hraje v kapele, kde se dva nesoudní lidé bez hudebního sluchu a smyslu pro rytmus pokoušejí o zpěv zvrhlých textů, zatímco on se jim snaží sekundovat. Což je vlastně zcela pochopitelné. Každopádně pozdě Shocka honit. Mimochodem ihned po velmi úspěšném koncertu, přirovnávaném nesoudným prokletým básníkem ke Queen v Budapešti (sic!), následovala na baru v Rockeberry bujará oslava, jež vyvrcholila tzv. rumovou aférou. Ta měla na nejmenovaného člena kapely natolik neblahý vliv, že Shock od té doby nepije alkohol.

Někdy v té době se vydavateli dekadentního časopisu Smrtisyn, básníku a hudebníkovi Kamilu Princovi zželelo Shocka, který ho informoval, že mu odešly staré klávesy. Jeho Veličenstvo Princ tedy podarovalo prokletého básníka jedním z mnoha svých nástrojů, taktéž mašinkou Casio SA 20, ovšem novějším typem, byť se zcela jiným a méně bohatým nástrojovým rejstříkem. Shock hned začal preludovat miminkovské písně, přičemž si vytvořil verze, které je schopen reprodukovat sám bez kapely. K otestování publikem došlo opět na Vaňkově kabaretu, tentokrát nikoli v kobce č. 10, nýbrž na lodi Avoid, a sice v úterý 28. března. Večera se zúčastnil také pan Nejedlý v pozici vypravěče vtipů respektive, jak se dnes říká, stand up komika. Shock korunoval závěr show se svým novým samohrajem trojicí skladeb Prasátko vlastenec, Medvídek Drsňák a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Publikum je ocenilo bouřlivě kladně, a to včetně Nejedlého. Mezitím si kytarista postavil hlavu, že nechce hrát stále dokola to samé, ale rád by nazkoušel dalších asi 30 skladeb a textů, kterými ho duo nezpěváků v euforickém počátku znovuobnovení kapely zahrnulo. Shock a Nejedlý tím byli nepříjemně zaskočeni, neb jim dosavadní playlist docela vyhovoval. Nicméně po poslední show bylo ticho po pěšině a nic se nedělo.

Další koncert byl naplánován opět v Rockberry na pondělí 3. dubna. Den předtím se Nejedlý omluvil pro nemoc. V pondělí tak na zkoušku do bytu k Shockovi dorazil jen kytarista Jarda Toms. Osiřelé duo nazkoušelo a nahrálo sedmero písní, většinou z pera Shocka: Už tě nikdo nikdy neuvidí, Prasátko vlastenec, Jako delfín, Jsem prý Mazlofóňan jen, Stará irská balada (O´Donnell), Jako delfín a Poldi, maso, tetřevi. Došlo i na Lennonův text Plísně pln. Bohužel kytarista Jarda neodjel se Shockem do Rockberry, takže prokletý básník se po měsíci objevil znovu na místě činu, tentokrát však sám. Naštěstí ze stovky Shockem pozvaných lidí přišel jen jediný odvážlivec a klub byl plný jiných umělců, kteří chtěli vystupovat, takže na delší set Miminek by stejně nebyl čas. Shock tedy vytáhl svůj samohraj a zopakoval repertoár z Avoidu. Jen tentokrát zkrátil Prasátko vlastenec a u Medvídka vynechal mezihry. Přesto sklidil od publika aplaus, pročež vložil trio těchto svých nahrávek do playlistu na bandzone.cz. Více než dvacítka nových kapelních nahrávek zatím zůstává v archivu, neb obsahuje samo sebou chyby. Snad se někdy podaří nahrát lepší verze. A tím to prozatím končí. Kdy a kde a v jakém složení proběhne další zkouška či koncert legendárních Miminek, to vám nikdo nepoví, protože to nikdo neví. A to včetně členů kapely. Inu tak.

K poslechu na www.bandzone.cz/stomrtvychmiminekvjednepopelnici.cz.

Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik

(První část dopsána 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava, druhá část dopsána přesně o tři roky později. Třetí část dopsána dne 7. března 2023, tedy o velikonočním Velkém pátku.)

Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005

Laskavý a tolerantní posluchači,

věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.

(Poznámka: Toto album nikdy nevyšlo, nebyl k tomu důvod. Pokud by však vyšlo, byly by na něm jen a pouze skladby, které najdete zde v playlistu bandzone.)