Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
Mladá šestiičlenná folkrocková (spíše nezařaditelná) kapela z Prahy, hrajeme vlastní tvorbu s důrazem na české texty. Máme hezké stránky, tak se na ně podívejte a staňte se nočníky! Ukázky jsou z připravovaného alba,jehož křest proběhne v Rock Café v
červnu, nahrávali jsme ve studiu Threebees. Termín je domluven na 13.6.2007 Vítáme spolupráci s kapelami hrajícími původní hudbu, která se neřídí konvencí jednoho žánru. Vítáme jakoukoli konstruktivní kritiku.
Bio a historie
Tyto řádky píšu, protože nastal čas prvních rekapitulací. Naše kapela již má nepochybně první úspěchy i neúspěchy za sebou, někam směřuje, žije.
Kdysi dávno jsem na kytaru zahrál poprvé Anděla od Karla Kryla (k písničkám jsem se ovšem dostal až po dlouholetém drilu na lidušce u profesorky Šuranové).
Postupně jsem se učil další a další písničky a objevily se první náznaky jakési vlastní tvorby. Společně s mým dobrým přítelem Petrem Koronthálym, s houslistou Janem Vepřekem a violoncellistkou Klárou Šenkyříkou jsme na bytových zkouškách hráli:
Pravda a lež v kostky hrály,
lži padla pětka, šestka a zas šestka.
A její vlasy jí ve větru vlály,
čekala jen, kdy může začít čistka.
Vše nemělo moc dlouhého trvání, Klára odešla, ostatní nikdy neměli čas a tak vše zůstalo jen na mé spolupráci s Petrem. Z té se vyklubala v létě 2001 kazeta s dvanácti písněmi, z té doby je například Malý muž, Dívka, Blíží se tma, text ke Kolu. Vyšla v
ručním vydání (v počtu pěti kusů, možná už jsou jenom tři) a nesla název Ve tři v noci.
Ve stejnou dobu vzniklo také sdružení The JAMS (Jaromír, Adam, Matěj, Steve). V obsazení dvě akustické kytary, dva klarinety. Matěj Křístek tehdy na kytaru začínal, uměl jen několik akordů. Formace bylo využito při představení DRDS (Dismanova
rozhlasového dětského souboru) Jak je důležité míti Filipa od Oscara Wilda.
Památnou písní se stala Dám si gin:
Dám si rum, dám si gin, proč jen se stalo to, co stát se nemělo? Dám si gin. Dal jsem si pivo, je mi z něj blivo, proč jen se stalo to, co stát se nemělo? Rozšlápl jsem žábu. Mám špinavou botu.
Vše se opět rozpadlo z důvodu nedostatku času (někteří členové nestíhali hrát ani doma).
Během roku 2002 jsem hrával střídavě s Matějem Křístkem a s Petrem Koronthálym, Poté i s Jiřím Konvalinkou a jako zpěvačku jsme obsadili moji novou spolužačku z AG Štěpánská Pavlu Rakoušovou. Rozhodli jsme se založit kapelu - název Ve tři v noci podle
kazety - kazeta podle úvodního verše Kola, Kolo dle doby, kdy jsem ho skládal. Na třináctého března bylo domluveno první vystoupení přes DRDS, v domě U Zelené žáby, zvukaře dělal Václav Flegl, na poslední chvíli z kapely odešel Petr Koronthály - jak jinak
než z časových důvodů.
Tedy: Adam Rut - kytara, zpěv; Matěj Křístek - elektrická kytara; Jiří Konvalinka - housle, zpěv; Pavla Rakoušová - zpěv. Na repertoáru bylo dvacet písní, přišlo kolem padesáti lidí, nikdy nezapomenu na to, jak jsme posléze všichni seděli s nepřítomnými
výrazy v hospodě.
Rozhodli jsme se, že na to šlápneme. S produkční klubu Mlejn paní Hoskovcovou jsme se dohodli na termínu koncertu 7. června dřív, než jsme měli ostatní členy kapely. Pavla Rakoušová přes svého tehdejšího partnera Ondřeje Zlesáka sehnala baskytaristu Filipa Havlíčka (původně hrál v již rozpadlé Manipulační jízdě), Klára Janů dohodila bubeníka Jakuba Jandu a já přemluvil Viki Dědečkovou, aby nám zpívala a hrála na příčnou flétnu.
Celá kapela se sešla před vystoupením asi třikrát, neměli jsme kde zkoušet s bicí soupravou, jen díky ochotě Viktorčina univerzálního
kyberhippíka Vitexe jsme i přes hádky s Chaozzem (trefná přezdívka pro toho muže) hráli jeden a půl dne na Malovance ve zkušebně punkerů.
Do Mlejna přišlo stotřicet lidí, vše mělo osobitou atmosféru, zahráli jsme pětadvacet skladeb, ač nic nebylo pořádně hotové. Dohodli jsme se, že bude o prázdninách jakési soustředění. Z toho se nakonec vyklubalo zkoušení u Matěje Křístka na chalupě a
díky Pavlu Rakoušovi nahrávání CD v jabloneckém klubu Na Rampě. Za těch pár dní jsme se několikrát rozbratřili a zároveň několikrát výborně pobavili, vše se konalo narychlo, odjížděli jsme s tím, že to celé ještě na podzim domícháme.
Hned začátkem září mi megaloman a blázen Jakub Štěpán ukazoval první návrhy obalu CD, které mělo vypadat jako hodiny. Se slovy:
paní Hoskovcová z toho měla radost, že to tam budete 5. října křtít. Nedalo se nic dělat. Bylo třeba za měsíc dát vše dohromady - a to nebyly peníze, čas ani kde zkoušet. Nicméně ve spolupráci se třemi zvukaři - Honzou, Timjou a Facim jsme to stihli a
ještě jsme si udělali koncert v klubu Na Rampě - týden před 5. 10.
Na velký den K všichni byli nemocní a náš houslista měl zrovna zánět na srdci a ležel v nemocnici, občas se něco podobného v naší kapele stává. Bylo tedy nutné narychlo zjednat záskok. Na křtu CD s názvem Spíš v půl čtvrtý hrál na housle Honza Flegl,
který na přípravu měl nevím jestli dvě či tři zkoušky. Přišlo stoosmdesát lidí, prodalo se asi sedmdesát CD, všude vládla spokojenost. V následujících měsících jsme odehráli jeden dvojkoncert s Tajnym Sluncem v Páté Koloně a účinkovali jsme na festivalu
Čerstvě natřeno v KD Opatov, který pořádá YMCA.
Zde se dostáváme k dalšímu důležitému zlomu - náš bubeník sehnal a zajistil zkušebnu na
Opatově, patřící YMCAe, za minimální nájem. Jirka se částečně dostal se svých srdečních obtíží a Jakub Štěpán zařídil, že budeme hrát od ledna ve Mlejně pravidelně vždy první sobotu v měsíci.
Posledně jmenovaný slavil také osmnácté narozeniny, kde jsme mu zahráli a společně jsme si zaskotačili v klubu někde u Hlubočepské již bez jednoho člena. Kapelu opustila kvůli osobním obtížím zpěvačka Pavla Rakoušová, byla nahrazena neméně kvalitním
blonďatým Bobem -
nenechte se mýlit, Bob je žena, to jen já se jí na první zkoušce, když tvrdila, že jí nezaleží na tom jak ji
budeme oslovovat, zeptal: "To ti máme řikat Bobe?" - a ono se to chytlo. A pak přišel 10. leden, konzert, který jsme ničím dalším zatím návštěvností nepřekonali. Pavla se loučila, dojaté publikum slzelo, u Sudu (tam občas chodíme) měli jako vždycky
mizerné víno. Smůla se nalepila na našeho bláznivého bubeníka, který si občas myslí, že je letadlo, ale místo aby se od země odlepil na ní většinou skončí. Namohl si ruce (nevím jak) namohl si nohy (viz letadlo) a následující dva konzerty jsme museli
odehrát bez něj. 
Ten na Chodově (5. 2., tuším) se stal zaučovacím pro Boba, elektrickou kytaru vystřídala kytara akustická (takže byly
akustiky dvě) a bicí chyběly zcela - zkrátka jsme si řekli, že si uděláme folkový konzert. Nehráli jsme sami-zájem o hraní s námi projevilo seskupení soundsgood, ve kterém tehdy ještě působil náš baskytarista, a my jsme se tomu nebránili. Ani na dalším
vystoupení 28. 2. v Baráčnické Rychtě jsme nebyli jedinou hvězdou večera - jablonecká skupina Mandragora se postarala o druhou půli. Vzhledem k tomu, že houslista chytil kdesi mononukleózu a odmítal ji pustit, jsme hráli opět (jako na křtu) s Honzou
Fleglem a náš bubeník Kuba alias letadlo za sebe sehnal pro tentokrát náhradu v podobě Honzy Šikla???,
no, já si jména prostě
nepamatuju. A to už se blížil další Mlejn. Přišel 27. březen, nám přišlo, že nikdo nepřijde, ale přišlo toho dost. Po skoro třech měsících jsme hráli v kompletní sestavě!!! Ani ne za měsíc poté (24.4.) se nám povedl husarský kousek, když jsme zvládli dvě
vystoupení během jediného dne. Jednalo se o hraní v Bělé pod Bezdězem ku příležitosti 100 let od narození Miloslava Dismana a v KD Opatov v rámci festivalu Čerstvě natřeno.
Pak se 14. 5. konala námi organizovaná nominační soutěž na Ve3fest ve Mlejně, které se nakonec zúčastnily tři kapely. Crystal planet, Blues pub culture a Chamber Worcester - vyhrála posledně jmenovaná. Žel diváctva bylo zoufale málo a tak jsme si museli spravit chuť o den později, kdy jsme měli ve Mlejně konzert my. Hráli jsme bez předkapely, celkem dvě hodiny a stihli jsme předvést 36 písniček z tehdejších 48. Překvapeními byly deathfolková show s rakví na začátku a tři zpěvačky (zahostovala si Pavla Rakoušová). Poté se konal již zmiňovaný Ve3fest (Jull Dajen, Posmrtné zkušenosti, Chamber Worcester, Nukleární vokurky, Eggnoise, Votchi, Imodium a jako organizátor samozřejmě my) v Rock Café, symbolicky 5. 6., což byl skoro přesně rok (363 dní) od našeho prvního konzertu ve Mlejně. Festival se vydařil, přestože jsme čekali ještě o něco větší diváckou účast. Přišlo nakonec cca 200 lidí a byli jsme zdatnou konkurencí souběžně probíhajícím akcím. Já si nic moc neužil, protože jsem měl celý den organizátorskou třasavku a strach z toho, jak všechno dopadne. Tím skončila sezóna 2003/2004, chtělo by se napsat, ale měli jsme pak ještě jedno vystoupení - na základě úspěšného konzertu v Bělé jsme si zahráli v Mladé Boleslavi ve folkové sestavě na počátku července. Hráli jsme venku, po nás mělo přijít ještě jakési představení. Poprchávalo, lidé by se dali sečíst na prstech jedné ruky, která se zimou třásla, když se snažila dostát své povinnosti i před nečetným obecenstvem a umačkat všechny akordy. 20. - 24. 7. jsme se pak všichni trápili ve zkušebně a opakovali staré fláky, vymýšleli aranže k novým a měnili staré. Došlo ke změně v sestavě, když jsme se rozhodli, že obě altové zpěvačky, které jsme v minulosti měli - Pavlu a Boba - budeme angažovat najednou. Alt je zkrátka prokletý a doufáme, že když na něj budou dvě, povede to k výkonům lepším..., než jaké podává samotná Aneta Langerová!!! To ostatně zvládaly obě i předtím.
18. září v sobotu jsme nový školní rok zahájili společně s Imodiem. Slíbili nám za to konzert jinde, ale kdy a kde to bude, to nevíme.
Ačkoli bylo toto vystoupení ve Mlejně plánováno jako dvojkonzert, Imodium nám se svým krátkým repertoárem dělalo takovou lepší předkapelu....Vůbec jsme během podzimu hráli s kapelami, které se k nám svým stylem nehodí. 13. 10. na narozeninové oslavě s
Vypsanou fixou (letáček "Když jí bylo 18, poslouchala Vypsanou fixu a Ve 3 v noci" nás opravdu pobavil), 16. 10. na soutěži Pro-rock, kde jsme si v Akropoli ověřili, že zatvrzelí rockeři stále ještě žijí kdesi v minulém tisíciletí (pravda na konci) a že
soutěže tohoto typu jsou sice pro rock, ale ne pro nás. 23. října proběhl velice příjemný dvojkonzert v Malostranské Besedě s originální Kapelou SNOO - české texty, veselá melodická hudba - předkapelově jsme vyzněli my, ale naše vystoupení snad
zapůsobilo, s tímto - jak si říkají - rokenrolregébendemkarlababuljaka si nejspíš zahrajeme v dohledné době (26. 2. 2005) ve Vagónu. Nelze nezmínit noční rozhovor s jejich bubeníkem Sospinem, se kterým jsme se snažili vyluzovat (z kapely přítomni Viktorka
a já) jakési "prdění" na orientální troubu, co jí sestrojil nějaký český blázen (měla tvar ženy a už si nepamatuji kde byl ten otvor, do kterého se funělo). Rozloučil se s naší flétnosopranistkou hláškou: "Pojď na mou hruď a hodinu tam buď."
K hraní před veřejností jsme se vybičovali k 13. 11., za místo počinu byl určen tradiční Mlejn a nutno poznamenat, že jsme měli naprosto příšerný odposlech i výsledný dojem. V tom nám někteří posluchači dali za pravdu, další to nepostřehli a jiní pouze poznamenali cosi o novém zvuku kapely. Na již tradičním festivalu Čerstvě natřeno jsme oslavili příchod Vánoc (bez houslisty, který na lyžích padal v Alpách z útesů).
Písní již je přes padesát, ve Studiu Mlejn jsme natočili demo pro hudební vydavatelství Indies, v hektické atmosféře vznikla nahrávka tří písní (Měsíc nad sídlištěm II, Zima, Měsíc nad sídlištěm I.), jedná se o námi zhudebněné texty J. Dědečka, možná si je budete moci poslechnout taky, samozřejmě potom, co si je buď koupíte na konzertě, nebo si je od nějakého přítele necháte vypálit, popřípadě je seženete kdesi v internetovém moři, kde plave všechno. Pokud dílo padne do ucha i pánům manažerům, pokud uškudlíme čas k natáčení, pokud nezemřu na neštovice, které jsem dostal k Vánocům od bratra a pokud pokud pokud, tak se možná dočkáte celého alba, jež vznikne spoluprácí s českou folkovou legendou s humorným jménem. Točit začneme možná již na podzim, záleží na tom, jak dopadne návštěva někoho povolaného na našem vystoupení.
5. února se dvě stovky lidí účastnily předvalentinského vystoupení ve Mlejně, každý z vás jistě koupil své drahé polovičce
trenky či tanga Ve3vnoci, na nichž pracovaly sličné děvy Pavla Rakoušová, Pavla Špinarová, Lucie Dittrichová...Velice dobře se prodávaly ty s nápisem "Mnich", špatně "Miluju Adama".
V pátek 11. 2. jsme hráli na polosoukromé akci v Guru - majitel slavil narozeniny - lidé se víc bavili než poslouchali, ale zaplaceno jsme dostali:. 26.2. pak následoval trojkonzert ve Vagónu se skupinou Kujooni a s Kapelou SNOO Karla Babuljaka (tedy jsme se v Malostranské Besedě nedomlouvali nadarmo). Na 1. 3. nás do Rock Café pozval Smallband Jimmyho Hrubce, hráli taky Natotata!. Vstup zdarma. 18. 3. naše kroky směřovaly opět do Guru, tentokrát na dvojkonzert s Rakovnickou kapelou Z Davu. Do klubu nepustili z diváků nikoho pod 18, což vzhledem k tomu, že z kapely jsme tehdy byli plnoletí jen tři, vyznělo dost tragikomicky - přišli jsme o polovinu posluchačů....
S kapelou Kamdeš jsme 29.4. zkusili Klamovku a zjistili, že je pro nás moc těsná. Sto lidí si nás užilo a málem se přitom udusilo,
punkový kotel obstarala metalová sekce (která se navzdory naší folkrockové hudbě objevuje na místech, kde hrajeme, pravidelně). Za našeho bubeníka zaskočil Honza Šikl, který s námi již jednou hrál, šlapalo i ťukalo a bouchalo i vrzalo mu to skvěle,
odehrál s námi i červnový Mlejn, který se tradičně vydařil. Nikdo tentokrát nepředkapeloval, publikum bylo před prázdninami lehce prořídlé, ale vidět těch stotřicet lidí spokojených byl pro nás pro všechny veliký zážitek, pro ně ty dvě hodiny hudby snad
také. Osm melounů, které nám za konzert v železném kufříku přinesl až na pódium náš "manažer" Jakub Štěpán, nám pomohlo nasbírat ztracené síly a mnohým přežít až do pozdních nočních, či chcete-li brzkých ranních hodin. Červenec a srpen byly pro nás vždy
dost nezajímavými měsíci, alespoň co se týká hraní s kapelou, jinak jsou, myslím, pro studenty atraktivní až dost. Přesto došlo k jedné podstatné změně ve složení kapely. 
Našeho starého dobrého šíleného vtipného bubeníka Kubu Jandu vystřídal za bicími Cyril Kaplan, také dredatý a usměvavý, první jmenovaný si snad s námi občas zahraje na bonga.
V září jsme úspěšně ještě se zaskakujícím Honzou Šiklem účinkovali na Zbraslafestu, sympatickém festiválku. Hráli jsme již k večeru, lidé, kterých předtím bylo pomálu, se náhle vyrojili a zkoncentrovali poblíž pódia, i přes drobné poprchávání.
Také jsme první školní měsíc stihli již s Cyrilem folkový konzert v PM Klubu Trojická a zavzpomínali na naše akustické kořeny....a zjistili, že leccos jsme již zapomněli.
Pavla Rakoušová se naučila několik skladeb na klávesy a protože jsem se shodli na tom, že sedmička je hezké číslo a ke každému členu by měl patřit i nějaký nástroj, rozloučili jsme se s Bobem, naší altovou zpěvačkou. Rozhodně ne ve zlém, kéž nám naše přátelství vydrží i přesto, že se již pravidelně neuvidíme na zkouškách.
V říjnu nás do náruče v nové sezóně přivítal Mlejn, bubeník zvládl odehrát třicet písní s energií vlastní vysokoškolákům, která zatím ostatním členům kapely chybí.-)
28. října se nám nevyvedl dvojkonzert se Smallbandem Jimmyho Hrubce v Malostranské Besedě, ale naši příznivci to prý nepoznali. Jen my si sypali popel na hlavy a Viktorčiny blonďaté vlasy po tomto zásahu vypadaly podivně.
Listopad byl pro nás měsíc velkých příprav. Příprav na spuštění nových stránek, na veřejnou premiéru dokumentu o kapele
a zkoušení nových písniček a starých fláků v jiném hávu - příprav na dvojkonzert s Jull Dajen 2. prosince v Rockcafé. Ten se skutečně konal (náš oddaný fanoušek Jaromír na něj napsal recenzi, kde se mimo jiné dočtete, že "Koncert jako celek na me pusobil
strasne skvele, naprosto uzasna byla pricna fletna a housle (oboji pomerne netipicke) a samozrejme Matej."), stránky se nějakou záhadou také podařilo zprovoznit včas, ovšem dokument nebyl puštěn kvůli technickým potížím a už se ho asi nikdy nikdo nedočká,
ledaže by někdo natočil nový.
Díky změně pravidel pořádání festivalu (každá kapela si za tisíc korun koupí třicet lístků a pak prodává kde může) se Ve3fest 17. 12. podařil - vydělal a lidí bylo dosti, nejúspěšnější co do prodeje byla kapela Sklap la Past (90 lístků), ovšem jejich bubeník po vystoupení celý nešťastný v šatně klábosil, že to všem pokazil, což jsme mu vymluvili. Potíže byly již tradičně se zvukem (my prozvučili polovinu našeho herního času, takže jsme pak hráli půl hodiny ).
4. 2. se na konzertě ve Mlejně projevila neochota našich fanoušků jezdit až na Luka, když máme napsané konzerty v Rockcafé či ve Vagónu - ostatně s potížemi s nepočetným publikem jsme se potýkali celé jaro - dva až tři konzerty měsíčně jen v Praze už zkrátka byly na naše příznivce moc, ani druhý Ve3fest v červnu se nepovedl, protože si za něj skupiny sice zaplatily, ale lístky neprodaly, nicméně jako kapele nám takové hraní velice pomohlo. Zhýčkané zpěvačky si zvykly, že každý den není posvícení (zejména Viktorka.-)), Cyril konečně získal jistotu, která mu velice dlouho scházela. Vyvstal ovšem jiný veliký problém - Matěj Křístek, kterého bolely ruce, s námi hrál nejdřív nepravidelně, pak už vůbec - a to se dostal v lednu na Ježkovu konzervatoř obor kytara a stal se taky mezi námi jediným opravdovým profesionálem. Vše bylo o to nepříjemnější, že jsme se chystali nahrát album. Se závěrečným rozhodnutím jsem otálel co nejdéle, ovšem když 28. 6., čtrnáct dní před začátkem nahrávání a týden před soustředěním můj dlouholetý kamarád plakal, že už možná nikdy nebude hrát, bylo mi jasné, že se tentokrát do toho musíme pustit bez něj a vymyslet to tak, aby ve výsledném zvuku jeho elektrická kytara všem scházela co nejméně, což pochopitelně ovlivnilo výběr písní. Kapela před soustředěním ničemu moc nevěřila, před soustředěním, které se konalo u Cyrila na chalupě a mělo velice bouřlivý průběh (ještě teď mám nutkání napsat omluvný dopis jeho rodičům, za to všechno, co se tam rozbilo - kytaru prorazilo poleno, africké nástroje někdo opilý ve tmě rozdupl, z domácího bílého vína nezbyla ani kapka a slivovice nedopadla o mnoho lépe) a naprosto změnilo celkovou náladu - basák Filio tam jezdil každý večer z práce autem a ráno zase zpět, většinou se zbytkovým alkoholem, zcela jsme si prohodili denní a noční režim, zkoušeli jsme a Matěj tam byl s námi a alespoň nám do toho kybicoval, ze stejného důvodu přijel i student skladby na konzervatoři Petr Koronthály, který navíc přispěl některými aranžemi a snad v každé písni jsme na jeho radu něco změnili. Pak už jsme jeli do Prahy a začala těžká dřina - ráno v devět ve studiu, v šest večer pryč, dvě piva, spánek, ráno v devět ve studiu a tak pořád dokola, do toho jsme ještě dokázali odehrát tři konzerty. Nechtěli jsme nahrávat každý nástroj zvlášť, takže se najednou hrálo ve dvou místnostech (v jedné já s kytarou, ve druhé bubeník s baskytaristou) a tohoto základu jsme pak použili při točení ostatního. Díky neskutečně příjemné spolupráci se zvukaři z Threebees, kteří nám decentně radili a uklidňovali napjaté nervy, které občas způsobovaly nepříjemné spory o no, víte o čem, se nám myslím nakonec podařilo vytvořit takové písničky, že si je sám s klidným svědomím můžu pustit, což se o žádné naší předchozí nahrávce napsat nedá, tedy dá, ale nebude to pravda.-)
Nahrávání mělo i svoji stinnou stránku - nemohli jsme se zúčastnit letního festivalového dění, jelikož celý červenec byl pro nás zabitý (více než sto hodin ve studiu čistého času), ovšem těšili jsme se, jak si to vše na podzim při křtu vynahradíme. A pak se to stalo. Cyril řekl, že jede na rok na Nový Zéland - a křest byl opět v nedohlednu. Matěj sice v říjnu opět začal hrát a zkoušet s námi (a jeho ruce budou snad provždy vpořádku), ale zase jsme neměli bubeníka, - po roce se opakovala naprosto totožná situace, v plné sestavě byl odehrán jediný konzert 30. 9. - na rozloučenou. Zkoušeli jsme spolupracovat s Kristýnou Slomkovou z Tajnýho Slunce, nějak to ovšem (i naší vinou, kdy jsme nedokázali hrát opět dokola již nadrcené písně z alba) nedopadlo, tudíž nám zbyly jen oči pro pláč a folkové konzerty pro pláč posluchačů (zvlášť Bílá či Zima na některé fungují jako spouštěč slzí). Za zmínku stojí konzert 20. 12. v Popocafepetlu, což byla pro nás nová zkušenost a doufáme, že s tímto příjemným nedávno založeným klubem navážeme dlouhodobější spolupráci.
Znovu se nám podařilo otřepat až v lednu - měl jsem jako vysokoškolák zkouškové a tudíž spoustu času. Doslova byl po čtvrt roce mého a Matějova hučení uhučen Honza Šikl, bubeník, se kterým se mně osobně hrálo vždy nejlépe, aby toho nebylo málo, poskytl nám ke zkoušení vlastní zkušebnu. Najednou vznikly aranže k deseti novým písničkám, přestal čas nekonečných kuřpauz a všichni nabití novou energií začali přemýšlet, co s kapelou dál. Snažíme se domluvit festivaly na červenec, probíhá neustálá přestavba internetových stránek (zásadní je změna domény na .cz) a na červen je naplánován křest alba, z něhož jsme (nedokázavše vydržet ten tlak) zveřejnili dvě nahrávky pro vaši prozatimní potěchu a útěchu. Nočníků již je skoro dvě sta a věříme, že budeme v rámci kapelové sinusoidy ještě alespoň půl roku stoupat nahoru.