Vyšinutá Mašinka

Členové skupiny

vikishock

Kontakty a odkazy

Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.

Dodatečné info

Po loňských projektech Praotec Mazlofóňan a Půlnoční Rapsódie přichází opět Viki Shock, zakladatel aproximativní hudby, s Vyšinutou mašinkou, jejíž kořeny leží už v devadesátých letech. Písně Tlačítko, Lesněnky a Mašinky byly totiž nahrány už v létě roku 1996. Tehdy jednadvacetiletý Shock pracoval s Petrem Výplachem na druhé demokazetě legendární skupiny Ironickej mozek, přičemž vedle toho nahrál sám tuto psychedelickou trilogii, jež však dosud nebyla zveřejněna. Protože u Ironickýho mozku držel kapelník Výplach své vymakané a drahé klávesy Yamaha pevně v rukou, spokojil se Shock se starými Casio pro děti, které patřily jeho mladšímu sourozenci. Text písně Tlačítko pojednává, jak jinak, o lásce, smrti a šílenství. De facto je to kompilace fragmentů veršů a výkřiků, vzniklých pod vlivem marihuany, kteroužto autor v té době konzumoval se svým tehdejším duchovním dvojčetem Pítrem Dragotou. Slova písní Lesněnky a Mašinky zase vznikly, když dostal autor v klubu Újezd silný flashback. V kratičkém textu Mašinky, který je nejspíš o krizi identity, najdeme drobný odkaz (hebká mašinka) na dílo Williama Sewarda Burroughse, Shockova tehdy oblíbeného spisovatele. V textu Lesněnky je hlavní hrdina v separaci blázince, kde čeká na lobotomii, jež by měla ulevit jeho schizofrenním halucinacím.

Naproti tomu zcela nové jsou songy Vražda jako krásné umění a Body Art Performance. Autorovou inspiraci těchto textů bylo ovšem album Davida Bowieho z roku 1995 1.Outside, které pojednává o uměleckých vraždách. Děj je zhruba takovýto: Kdosi zavraždí čtrnáctileté děvče Baby Grace a jeho ostatky deponuje před muzeum. Vraždu vyšetřuje detektiv Adler, který má tři podezřelé: feťáka Leona, tajemnou sadistku Ramonu A. Stoneovou a staříka pana Touchshrieka. V krátkém příběhu, který David Bowie k albu napsal, se objevuje i postava, či spíše postavička, korejského umělce, který se nechává v rámci performancí postupně chirurgicky porcovat. Bowiemu byla bezpochyby inspirací kniha Vražda jako krásné umění od Thomase de Quincyho, starého anglického poživače opia, jenž jako první přišel s myšlenkou umělecké vraždy. Protikladem Shockových textů o umělecké vraždě a exhibičním sebepoškozování je až skotačivě veselá hudba s dlouhými sólíčky, v nichž se autor bohatě vyřádil (pochopitelně stále hraje na staré Casio mladšího sourozence).

Také text skladby Freddy Krueger – noční můra napsal autor už na počátku devadesátých let v pouhých sedmnácti letech. Ke zhudebnění došlo až nyní, o plných jednadvacet let později! Inspirací byl mu samozřejmě hlavní antihrdina skvělé série filmových hororů Wese Cravena Noční můra v Elm Street. Sladkobolná kolovrátková melodie je opět v bizarním protikladu drastického textu. Ne tak u druhé, vlastně původní verzi skladby, jež je pojata více klasicky hororově. Instrumentálky V horách šílenství a Starý bručoun z Dunwiche jsou zase inspirovany dalším autorovým oblíbencem, spisovatelem Howardem Philipem Lovecraftem a jeho originální tvorbou, plnou bezbožného děsu. Poněkud netypickou jeví se skladba Atilla Bič Boží. Text je opět dvacet let starý, napsán pod vlivem četby románu Ve stínu hunské slávy od Gézy Gardónyie. Hudebně by se mělo jednat o hard rock (autor se inspiroval hlavně písní Iron Man od Black Sabbath) a jednoznačně je napsán pro celou kapelu. Kytaru, basu a bicí dětské klávesy Casio opravdu nezastoupí, pročež se zřejmě jedná o nejslabší kousek Vyšinuté mašinky (taktéž text není příliš přínosný a navíc je zcela neironický).

Na žánr klasické jarmareční písně neboli morytátu navazuje Shock německy zpívaným Frrritzellandem (Fritzlovskem), ačkoli správnější označení by bylo spíše monstrozitát, neboť v této zrůdné cause rakouské rodiny k vraždě jako takové nedošlo, „pouze“ k letitému znásilňování dcery vlastním otcem. Další německy zpívaný song Hunger (Hlad) reflektuje současnou celosvětovou hospodářskou krizi a chudobu podobně jako v češtině zpívaný kousek E-fašismus (velmi výrazně ironický, ba až výsměšný). Posledním německy zpívaným kouskem je Wasserleiche (Utopenec), pocházející z pera německého spisovatele Hannse Heinze Ewerse stejně jako haitskou francouzštinou zpívaný Mamaloi Papaloi Voodoo Zombie. Obsahuje se texty tohoto kdysi velmi výrazného a později zakázaného a dnes téměř zapomenutého spisovatele, milujícího hrůzu a fantazii, hodí k Shockovi dokonale! Ve skladbách Frrritzeland a Wasserleiche autor experimentoval. Do první zmíněné skladby nasamploval zvuk mlýnu na lidský popel, do druhé zase pro větší autenticitu zvuk kachen na rybníce. Zvuk psychedelické skladby Vyšinutá mašinka (Veselá mašinka smrti) a pesimistické Neuč padat Ikara! (Mea Maxima Culpa) zase obohatil o foukací harmoniku. Naopak King Kong je zpívaný jen á capella s občasným hvízdáním. Texty jsou většinou existenciální, pokud nejsou ryze infantilní a žertovné. Tak například u Plešatýho revolveru se zkoumá vliv chudoby na úroveň sebevraždy, zatímco v zatím jediném anglicky zpívané songu The Last Joint Of My Life jde pouze o intoxikaci marihuanou. U Myší čverylky (Nokturna) jde například pouze o vyrušení ze spánku autora myšmi.

U hudební tvorby Vikiho Shocka, kterou sám označuje za aproximativní hudbu, se musíme ptát, zda se skutečně jedná o svébytný žánr anebo o pouhý hudební naivismus respektive primitivismus. Odpověď na tuto otázku nám však můžou přinést až hudební historici a kritici budoucnosti. Každopádně se však jedná o dílo vskutku neotřelé a velmi originální, což víme již dnes.

(Hans von Landschmiett, hudební kritik, máj 2013.