Milé a vážené, milí a vážení,
album Trosečníci je složeno z písní prastarých i zcela nových. Titulní píseň „Trosečníci“ sice vznikla v roce 1968, po invazi a následné okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, ale její text je dnes stejně aktuální jako tehdy. Nejnověji jsem zhudebnil
báseň Anny Achmatové „My se nemusíme loučit“ a „Sonet 66“ Williama Shakespeara. Většina písní z tohoto alba jsou zhudebněné básně, především Jana Skácela, které v sobě mají melodii ukrytou básníkem, takže skladatel s ní má pramálo starostí.
Společně s mým dlouholetým kamarádem Swetjou (Svíťa) i dalšími hudebníky a zpěváky jsme se snažili vložit každý do hudby něco svého, ze sebe - každý si svůj part vymýšlel sám. A na tom se „jako zázrakem“ (abych použil slova Jacquese Préverta) nemuselo
téměř nic měnit, naopak to písním přineslo mnohé půvaby.
Swetja se ujal role realizátora celého alba (nahrával ve svém studiu, stříhal, míchal, hrál na několik nástrojů), za což jsem mu nesmírně vděčný, mimo jiné i proto, že jako každý správný génius přišel při aranžování písní s mnoha skvělými nápady. Písně
jsme pro koncertní hraní aranžovali s mou milou kamarádkou, spoluhráčkou na tahací harmoniku a vynikající zpěvačkou Krystynou Skalickou postupně na zkouškách, nevystupovali jsme často, ale pokaždé to pro mě byl díky ní intenzivní zážitek.
Se Swetjou jsme se shodli na tom, že pro celý hudební projekt je mnohem důležitější zachování autenticity a přirozenosti než profesionální čistota hlasů a nástrojů. Pokud vás třeba překvapí občasné drnčení mé kytary, vězte, prosím, že vždy hraju, jako
bych chtěl struny „přetrhnout“.
Vedle Swetji děkuji i všem muzikantům a zpěvákům - všichni jsou jedineční. A všichni jsou mí drazí příbuzní nebo skvělí kamarádi. Nejdéle se znám s Karlem Navrátilem, s nímž jsme se potkávali již koncem šedesátých let v hospodě Saigon (místní přezdívka
restaurace U pramene) v Bubenči na Praze 6, v devadesátých letech jsme spolu založili skupinu Fénix. Bez jeho krásného hlasu jsem si vůbec nedovedl představit píseň „Kytara Garcíi Lorcy“. Se skvělým člověkem a umělcem Marwanem Alsolaimanem jsme se
seznámili před lety na jedné z návštěv dětských domovů, které pořádá právě Karel pod hlavičkou sdružení Múzy dětem. S houslistkou Barunkou Ciprovou jsme hrávali ve Fénixu, její cit pro věc obdivuji. Míše Antalíkové (Němcové) jsem nesmírně vděčný za to, že
jedinečně zazpívala zhudebněnou báseň „Kolébka“ mého dalšího dlouholetého kamaráda, křesťanského básníka Ondřeje Fibicha - Míša je undergroundová duše, zpívala s Plastiky i ve skupině Půlnoc.
„Blues o strachu“ zpívá s půvabem a šarmem sobě vlastním má milovaná žena Věra Roubalová, Sonet 66 vylepšila svým úžasným hlasem má vnučka Anna Sedláček Roubalová a píseň „Kulka“ další má skvělá vnučka Natálie Kostlánová. S Petrem Bubákem Bublákem se
znám z hrdinných dob žižkovských koncertů, Petr je jedním z nejlepších kytaristů, které znám. S kontrabasistou Honzou Matoušem jsem se seznámil až v rámci nahrávání přes Karla, a jsem tomu rád. Vymyslel a zahrál vynikající basu. A na dálku si zpívám s
mými drahými velrybami.
Jediná píseň z alba, kterou jsem nezhudebnil, je báseň Vladimíra Diksona „Sudba“. Tu zhudebnil Alexej Smorčkov, který je dlouhé roky mým jedinečným přítelem, žije ve své chatce u jednoho středočeského lesa, dělá veškeré údržbářské práce na objednávku a
stará se o své včely. Naučil mě, že optimismus nemusí být stoprocentně a za každých okolností nevyléčitelnou nemocí - při mé vrozené skepsi to byl obtížný úkol.
Nahrané písně, texty, básně či obrázky a veškeré fotografie prosím přebírejte nebo kopírujte vždy se jménem autora, autorky, autorů. Děkuji předem.
František Kostlán
O některých autorech a textech
Vladimír Dikson
Postava Vladimíra Diksona (16. března 1900 – 17. prosince 1929, Paříž) je velmi zajímavá. Jeho otec byl americký básník Walter Frank Dixon, který přišel do Ruska v roce 1895 a pracoval jako stavební inženýr v lokomotivním oddělení ve městě Sormovo, okres
Nižný Novgorod. V roce 1898 se oženil s Ljudmilou Bidževskou, jejíž dědeček přišel z Polska. Dixon se narodil v Sormovu. Od dětství mluvil třemi jazyky. V roce 1917 mladý Vladimír odmítl bolševickou revoluci a odešel studovat do USA, potom se přemístil do
Evropy, kde po čase zakotvil ve Francii. Své básně psal rusky. Zemřel na embolii po operaci slepého střeva. Do rakve mu dali okvětní lístky z růží, které kdosi zachoval z Blokova pohřebního věnce a hrst ruské půdy.
Jeho píseň „Sudba“, kterou zpíváme s Krystynou Skalickou, zhudebnil Alexej Smorčkov.
Облаку радуются глаза мои,
Любит звезды душа моя.
Но на земле — души терзаемые
И человек человеку - змея.
Каждому дереву я кланяюсь,
Березе, и дубу, и клену рад.
Но порою позднею и порою раннею
Человек человеку - враг.
Чту отца своего и матерь,
Исполняю заветный долг,
Но дорога легла, как скатерть,
И человек человеку - волк.
Зреет яблоко, зреет ягода,
Золотится добрая рожь.
А у нас — клевета и ябеда,
Человек человеку - нож.
V češtině zní Sudba přibližně takto:
Mé oči se radují v oblacích
Moje duše miluje hvězdy
Na zemi však: zmučené duše
a člověk je pro člověka had.
Klaním se každému stromu,
bříze, dubu i javoru rád
Někdy však pozdě a někdy zase brzy
Člověk je člověku nepřítel
Ctím svého otce a matku
Plním svou drahocennou povinnost
Cesta však ležela jako ubrus
a člověk člověku je vlk.
Dozrává jablko, dozrávají bobule
zlatí se dobré žito
Jsou tu však pomluvy a udávání
a člověk člověku je nůž.
Píseň „A co se tedy sluší?“
Jde o výňatek z monologů Cyrana de Bergerac. Celou knihu Edmonda Rostanda přeložil neopakovatelným způsobem Jaroslav Vrchlický. Když se mě ptají, proč jsem použil právě jeho překlad, odpovídám, že při jiném jsem se nedozvěděl o češtině víc, než jsem už
znal.
Jan Skácel
Má tu obrovskou výhodu, že jeho básně jsou svým vnitřním ustrojením hudební zkratky. Chtěl jsem je zhudebnit, ale našel jsem u každé z nich během chvíle melodii, která tam ležela připravena k objevení. Dvě ze Slácelových básní přeložila do polštiny
Krystyna Skalická, takže je zpíváme česko-polsky: Andělé, Naděje s bukovými křídly.
William Blake
Jako symbolista i mystik měl věci promyšlené. Hada považoval za symbol zla, pokrytectví, svatouškovství, uctívání pudů a přírody. Zlato: sluneční kov Urizenův (rozum) – zlatý, intelektuální anebo vzácný, krásný. Perla: symbol lásky, rubín moudrosti. Báseň
„Viděl jsem kapli ze zlata“, jíž jsem přeložil do češtiny, se dotýká samého jádra věci, zápasu mezi dobrem a zlem, což bylo jeho životní téma:
Viděl jsem kapli ze zlata
Každý vstoupit se obával
a s pláčem shlížel na vrata,
modlitby znásobil žal
Viděl jsem hada vztyčit se
u pilířů bělostných hned
a silou do nich bít a bít
zlatý pant praskal jako led
Na chodníku dlážděnému
sety perel a rubíny
had k oltáři sněhovému
nechal slizkou stopu viny
Začal jed zvracet na chleba
i na víno rudé v těch zdech
Unaven šel jsem do chléva
a mezi prasaty si leh´
V originále, tedy anglicky, ji na albu zpívá Krystyna Skalická.
Hledač pravdy, jakým Blake byl, si za svého života vysloužil nejeden šrám, ale poté obdiv následujících generací. Jednu dobu se zabýval středověkou křesťanskou mystikou, jako starší se snažil zplodit vlastní mystickou filosofii. Jako mystik míval vize
přicházející mezi spánkem a probuzením. Věci se mu jevily v jiných podobách, například slunce jako hostitel Boha a tygr jako kreativní i destruktivní energie: Tygře, tygře planoucí, / lesem černým za noci, / čí ruka nesmrtelná / tvou hrůznou krásu
stvořila? (přeložil Jiří Josek). V takových chvílích také hovořil s duchy mrtvých přátel a andělů.
FK
Album TROSEČNÍCI i sbírku básní RYBA A KŮŇ A PTÁK A LIST vydává František Kostlán vlastním nákladem, pod značkou: Šou nou-byznys.
Karta s USB, na níž jsou album i sbírka nahrány, je neprodejná, je tudíž pro každého zdarma (až do vybrání zásob). Veškeré následné kopírování a přebírání je povoleno a vítáno - a je pochopitelně zdarma - uvádějte však autory, prosím.
