fefina Žena, 35 let / České Budějovice

PETA a její zakázaná reklama na podporu vegetariánství. Reklama, která je úplně stejná, jako všechny reklamy na spodní prádlo. Holky, které se mazlí se zeleninou. Nic neodhalují, ale prostě se musí pochlubit tím, jak zelenina přidává na intenzitě jejich libidu.  Jenže tahle reklama prostě pohoršuje. Ne snad proto, že hlavní aktérky jsou celý rozhžavený ze zeleninový polívky, ale spíš proto, že ta reklama nutí lidi přestat jíst maso. Jenže to je špatně pochopený, protože nikdo do ničeho nikoho nenutí. Tento spot vám prostě jen dává další důvod k tomu, abyste se nad svojim jídelníčkem ještě jednou a pořádně zamysleli. A nejde jen o to, maso přestat jíst, ale i o to ho třeba jen omezit a začít se ládovat větším množstvím vitamínových bomb.

Teď nemluvím o kocovině, ale mám na mysli onu chvíli, kdy se vrátíte domů a jediné na co máte chuť, je zachumlat se do pelíšku a snít své alkoholické sny. Jak vám je v tuto osudnou chvíli, kdy se až po hlavu zavrtáte do měkkých peřinek?
Konkrétně bych nyní řešila chuť, jelikož požívání čehokoliv, ať jídla či tekutin, vždy souvisí s chutí. Jenže ejhle, to co cítí mé chuťové pohárky po požití většího množství alkoholu, není zrovna sousto pro labužníky. Obvykle mě při návratech domu přepadá hlad a nekontrolovatelná chuť na vše, co se dá považovat za stravitelné. Jenže, ať zkonzumuji cokoliv, výsledek je vždy stejný. Můj jazyk pokaždé skončí v zajetí oné nepříjemné pachuti, jíž vlastně ani nevím jak popsat. Ústa vyprahlá jako poušť Gobi, rty přilepené k sobě, zuby potažené prazvláštním povlakem, jazyk neschopný vyvolat jinou chuť než tu, jíž byste si přáli nepocítit. Ne, rozhodně si nechci stěžovat, jak je to nespravedlivé, že zrovna když chci pokojně usnout, musím zápolit s těmito protivnými pocity. Je to situace, kterou musím přijmout jako neodmyslitelnou součást pivních dýchánků. A je pravdou, že jsem si již začala zvykat. Je však věc, se kterou se i přes svou velkou toleranci smířit nedokážu. A to jest ona chvíle, kdy se ráno probudím a v ústech mám chuť jako po třítýdenním opomínání používat kartáček a zubní pastu (ne, to jsem ještě nezkoušela, ale odhaduji). Že už nic horšího být nemůže? Omyl. Tragédie nastává v tu chvíli, kdy se takto probudíte vedle samečka, který má ukrutné nutkání vás po ránu vášnivě políbit. A co je ještě děsivější? Skutečnost, že nemůžete ani na milimetr pootevřít ústa, abyste vyslovili jen stručné „Teď ne.“, jelikož pokud byste tak učinili, mohli byste milovanou osobu uvrhnout do stavu věčného spánku. Nezbývá, než předstírat blažený spánek a čekat, až se miláček odebere na toaletu a vy nenápadně osvěžíte svůj dech žvýkačkou.
Nicméně, dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak co nejvýstižněji tento odporný pocit v dutině ústní nazvat. Bohužel spisovný český jazyk nemá dostatečné prostředky pro vyjádření zmiňovaného chuťového zážitku. Byla jsem dlouho bezradná. Až jednou, po silvestrovské noci strávené s přáteli v moci alkoholu, mé ucho zachytilo ten nejvýstižnější a vlastně jediný správný výraz. Otevřela jsem slepené oči a chvíli naslouchala okolnímu šramotu probouzejících se přátel. V tu chvíli na vedlejší posteli procitl ze spánku Jarýn a pronesl onu zázračnou větu: „ZAS MI NĚKDO NASRAL DO HUBY!“

Teď mě opravdu nenapadá jak začít. Jsem vyšťavená, bez energie, bez nápadu. Dřív mi to psalo samo od sebe, ruce jsem ani nemusela popohánět, ale teď se k tomu musím přemlouvat, popichovat, pošťuchovat. Lenost, slabá vůle, neschopnost se do něčeho dokopat. Všechno najednou.