jiri21 Muž / brno

Vesmírem se honí krychle s koulí

nikdy sebe nedohoní

Místo snídaně orgasmus,
takový jaký máte jednou za život,
jen jednou, s vílou kterou už nikdy nepotkáte,
tak měňavý je život.

Teče jak říčka v lese,
k nezastavení,
chytáte se marně vln a vlnek,
vždycky zmizí.

A to je ta cesta,
sedět na břehu a zpívat,
s jarním hvizdem syslů,
o nekonečnosti dnů a bytí.

Držíme se svých dobrých dnů
a zaháníme špatné,
přitom nevnímáme svoje božské teď,
teď žijeme, ne zítra, ne včera.

Obdarovaná, co tančí,
jemně nadnáší se nad trávou plné rosy,
měkká,
závoj modrý jak dech vznáší se a halí její nahé tělo.

A naše touha, chtíč, jak šíp vyletí,
chci tě , chci tě, znovu křičí,
ten hlasitý tvrdý zvuk jen leká
a víla, ustrne, ohlédne se a zmizí.

Jinoch pln očekávání teď klečí
u potůčku plných vlastních slz,
jeho touha, tak vrtkavá, tak cizí,
zahnala tu krásu okamžiku.

život je jako vlahý sen
jen krásnější je ve své skutečnosti
že žijem ze dne na den táhnem s obzorem
nejkrásnější probuzení z noci

naše síla v nás je vírem světa
komíháme větrem pohlazení
dotek letmý skoro neviditelná
prostupuje mnou a životem mě živí