rybule 40 let / Brno

Potěcha

Nebe nad nebem

Viděla jsem za toulek

Kdy dech proudí do úsměvů

A prsty se lehce dotýkají vánku větru

Měkký mech mění se ve snové lože

A klid pohlédne na srdce osmi duší

Není zastavení pro ohlédnutí

Pro společné chvíle samoty

Avšak radost nevyprchá z ulity hlemýždě

Neboť ruce drží slib žít

Noční bdění

Točí se, točí a nedotočí

Kolo s ňadry vrcholků dálek

A já se nepodívám se zavřenýma očima

Ne

Ustelu si v trávě a přečkám noc

Jako spadlý anděl  srdce

Který nezná cestu domů

Nezná, ale ví o ní

Milost i nemilost večera

Chutná jako lahodné víno

Jako rty stromu deště

Vyrostlého ze soumraku noci

Jako touha zůstat a nevracet se do nikam

Strom mé duše

Otevřela jsem oči a spatřila zahradu vlastního srdce

Teď už se nebojím, že Tě ztratím ze svého života

Věřím a vidím za ohyb cesty, léčím svoji duši a tělo

To, co jsem si přála, budí mě strachem

A přitom andělé radí mi na cestě

V obejmutí a pohledu předávám svoji duši

V dechu smysl života

Krok za krokem kráčím blíže k prastarému stromu poznání

A vidím bít Tvé srdce pod jeho korunou

Orel

Nevím teď, kde jsem se ocitla

Otevřely se dveře a já vešla do nového světa

Neznám tu nic a nikoho a tak tápu

A snažím se poznat svět skrze dění okolních věcí

Na dlani přistál mi orel a nebál se zůstat

Nezná odehnání, jako jsem to často dělávala já

Jeho pohled je upřený na mé srdce

Na moji duši

Na mě

A já se nebojím

Tesknění

Až se nebe umoudří a ustoupí zamračená tvář a žár nesčetných vášní
Propletu své ruce s kořeny stromů a vydechnu v ohybu touhy
Proud větru rozbouří vlasy staletých kentaurů a vyšle je na lov
Když v pochodu zachytím pohled na nekonečno, opadne můj strach z neznáma
A i já pustím své srdce na pouť hledání vlastního života
A příležitost umožní mi vidět svět očima čisté laně,
Očima mé duše