Vesmírnej balet
Je půl šestý ráno. Beru si kabát, šálu a čepici a vycházím ze dvora. I přes všechny vrstvy se do mě zima poťouchle zakusuje. Takhle ve tmě zimního rána nejsou v centru Prahy prakticky žádný turisti. Míjim pípající popelářskej vůz s majáčkama - osamělýho robůtka nočního poutníka, a za chvilku stojim na Karlově mostě, někde v místech, kde si Tříska navěky odskočil mezi vzpomínaný legendy. Most až podezřele zeje prázdnotou, jen z druhý strany řeky se ke mně pomalu blížej dva týpci v kabátech s velkejma foťákama a stativama. Jdou se pokusit zachytit, vysušit, přelepit páskou a popsat titulkem do hvězdnýho herbáře vzácnej rozkvět krvavýho oka, který se jen párkrát v tom lidskym, skoro nikdy v tom pavoučim a mnohokrát v tom stromovym životě vybarví. Kvůli týhle chvíli spousty lidí nařizovalo svejch patero budíků na mobilech, aby tomu spícímu básnikovi v sobě zatřásly ramenama a zalunili si.
Stojí nás tam pár mezi středověkejma sochama po stranách a koukáme směrem nad kopuli svatýho Mikuláše. Visí tam zakalenej úplněk, kruhovýho platýnko zemskýho stínu. Čučim na to a začne to ve mně křísit pocit úžasu nad touhle nepochopitelnou gigantickou mašinou, nad timhle božskym kulečníkem. Čím dál víc na mě doléhá uvědomnění, že v nepochopitelný dálce někde ve směru mýho zadku ozařuje obří žhavá koule tuhle naší kouli, na který se tu jak mravenci brebentíme a zrovna z druhý strany než jsme my, takže jsme v tý tmavý části a celej ten kulatej moloch háže stín na sice menší, ale pořád obří šedivou prašivou kouli, někde v menší, ale pořád nepochopitelný dálce, takovej šedej kráterama posetej pejsek na vodítku paničky Země.
A tenhle veletoč, tohle synchro, to tu frčelo v době, kdy ve sv. Mikuláši, nad kterym se to celý promítá, hrál na varhany Mozart, nebo v době, kde tu ještě místo něj stál jen farní kostel, a taky v době, kdy tu rostly přesličky, potácely se tu dinosauři a předci lidí byly jakýsi chlupatý zakrslý lasičky. A ty dinosauří hlavy se na to koukaly, přežvykovaly velebřečťan, a pralasičky na to koukaly a teď na to my koukáme a planetám, sluncím a měsícům je to jedno, točej se kolem sebe furt dokola, hážou na sebe stíny a já jsem najednou tak maličkej a prakticky všechno je fuk, protože význam čehokoli je jen muší prd proti týhle obří jízdě.
A přitom si řikám, jestli kluci myslej na to samý. Večer jsme si napsali, že na to budem koukat a že se tak tim pádem potkáme. A tak si řikám, jestli myslej, kromě toho, že se jako teď potkáváme v tom upřenym pohledu nahoru, jestli myslej třeba na to, že stres a jízdenky a prodleva ve splácení a špinavý nádobí a blbá druhá minuta jedný písničky je úplně nicotná v týhle bezbřehosti.
A na co třeba budou lidi myslet, až za milion let bude místo svatýho Mikuláše diamantovej výtah na oběžnou dráhu k jednomu z hvězdnejch přístavů nebo jestli lidi v tý době vůbec budou a jestli jo, tak co budou cejtit, až na tohle budou koukat, jestli teda budou mít něco jako pocity, nebo jestli vůbec slovo člověk bude představovat to co dneska. A tak je vlastně zdravim, ty dinosaury a lasičky a Mozarty a vesmírný korzáry a že jim vzkazuju, že kajn štres. Že to taky nějak tady celý nechápu a zároveň mě to totálně baví a možná vlastně si drze myslim, že to trochu chápu, no ale hlavně že v tom nejsme sami a že vlastně nic chápat není nutný, a že důležitý je, že je to zábavný...
A tak nějakou tu minutu upřeně civim nahoru, frčim si v sobě tuhle jízdu a najednou koukám, že je mi zima, že se to strašně táhne a na to tady čekat, až zas vykoukne zářící srpek jak vychechtaný miminko zpoza záclonky, neni nutný a valim si to domů. A cestou se pousměju na fotografa, co tam mrzne s objektivem vykulenym k nebi, a baví mě, jak to co dělá, je vlastně úplně zbytečný, ale zároveň zábavný a tim pádem „důležitý“.
Takže čau za pár let, třeba za tisíc…
o z r n o